Bratříčkové — stehlíčkové

Byli tři bratříčkové — stehlíčkové. Jeden se jmenoval Dobráček, druhý Mlsálek, třetí Zlostníček.

Zaletěli kdysi do zahrady, jejíž majetník se zálibou pěstoval cizokrajné stromy, keře a byliny. Zahrada byla však nyní již zpustlá, neboť po úmrtí majetníka měla býti na stavební místo. Již bylo znáti, že tu řádí pily a sekery, neboť stromoví již značně prořídlo.

Stehlíčkové poletovali se stromu na strom, zvědavě si všechno okukujíce. Tu a tam něco sezobli.

Dobráček vzal za vděk každým soustem, Mlsálek však si — jako vždy — velice vybíral. Nic mu tu nechtělo chutnat. Zlostníček sice následoval příkladu Dobráčkova, při tom však huboval jako Mlsálek na stravu nechutnou, třebas jí zde už hodně spolykal.

A také stále huboval na Mlsálka, že si jen vybírá — a pak zase na Dobráčka, že je dobráček-hlupáček, a že se neohlédne po lepší potravě.

Zlostníčkovi bylo vůbec nesnadno se zachovati.

Bratříčkové už jej znali.

Mlsálek jenom potutelně cvrlikal a při tom stále slídil, kde by nalezl vítaný pamlsek.

A Dobráček — jako vždy — mlčel a dbal jenom, jak by ukojil hlad. Posléze zaletěli na strom, jenž jim byl naprosto neznámý. Měl dlouhé, silné větve, jež od kmene daleko odstávaly. A na nich rděly se kulaté plody na dlouhých stopkách.

„Zdá se, že je to třešeň!” prohodil konečně Mlsálek. „To by bylo pochutnáníčko! Šťavnaté třešničky prý jsou tak dobré — povídali vrabci”.

„Není to třešeň!” odporoval Zlostníček.

„Není!” ozval se nyní Dobráček. „Jen se podívejte, co visí na spodní větvi!”

Teprv nyní postřehli stehlíčkové papírového draka, jenž uvízl na větvi.

„Drak!” zvolali oba současně.

„A protože tu visí drak, není tento strom třešňový?” s výsměškem obrátil se Zlostníček k Dobráčkovi.

„Právě proto!” přisvědčil Dobráček. „Hoši pouštějí draky jenom po žních — a v tu dobu už nejsou třešně na stromě!’”

„Ty abys všemu lépe nerozuměl!” zvolal Zlostníček. „Povídám teď, že je to přece jen třešeň!”

Mlsálek již otevřel zobáček, aby načal jednu bobuli.

„Nech toho, bratříčku!” varoval jej Dobráček. „Což jsi už zapomněl, co nedávno povídal pan učitel žákům, když jsme seděli na stromě před otevřeným oknem školy? Aby nikdy nepožívali, čeho neznají!”

Však Mlsálek nedbal výstrahy. Horlivě začal klovat do rudé bobule. Však brzy toho nechal.

„Není dobrá!” řekl mrzutě a otíral si zobáček o větvičku.

„Ty abys si nevybíral!” káral jej Zlostníček — a nyní sám okusil neznámého ovoce.

Také jemu nechutnalo. Nepřiznal se však k tomu. Vytočil se z toho chytře.

„Ten ošklivý drak jenom hyzdí strom tak krásný!” řekl a zlostně začal rváti papír.

Mlsálek také se vrhl na draka.

„Nechte toho, bratříčkové!” domlouval jim Dobráček. „Drak vám neublížil; proč se tedy mstíte na nevinném zajatci?”

Bratříčkové však nedbali jeho slov. Pojednou škubnul sebou Zlostníček, úzkostně zatíkal — a již visel v žíněném oku, jež mu zdrhovalo útlý krček.

Nehodný člověk políčil tam na ptáčky, dříve než drak zapadl na strom.

Mlsálek nevěděl si rady; jenom křičel a nešťastného Zlostníčka obskakoval. Však rozumný Dobráček zobáčkem přeštípnul žíni, a brzy byl Zlostníček uvolněn.

A potom všichni tři ulétali ze zahrady. Dobráček měl radost, že osvobodil bratříčka.


Vydáno

V pohádce je: