O Brokovi

Jarmilce přinesl Ježíšek hezoučkou knížku s malovanými obrázky domácích zvířat. Dívenka měla ráda zviřátka; proto ji tento dárek od Ježíška zvláště potěšil. Mnohá zviřátka v knížce vyobrazená hned jmenovala; kterých dosud neznala, tatíček jí ochotně pověděl jejich jména. Jarmilka si je zapamatovala a nikdy si je nezmýlila.

Když už všem ukázala knížku, vzpomněla si na jejich velikého psa Broka, jenž byl jí vždy milým a trpělivým společníkem.

Zavolala jej k sobě: „Pojď sem, Broku, něco ti ukážu!”

Dobrák pes k ní poslušně přiběhl. Jarmilka usedla v příjemně vyhřátém pokoji na koberec — „aby nespadla”, jak žertem říkával tatíček — Brok usedl podle ní, a Jarmilka začala mu ukazovati obrázky.

„Vidíš, Broku, to je koníček — tady je kravička — tu zase kozička — ovečka — vepřík — — tady oslíček — králíčkové — — — a tuhle, kdo je to? Brok je to, takový pesáček jako ty! A tady ovečka — kohoutek a slepičky… Vidíš husičku a kachničku?— — A tady je krocan — toho ty neznáš, zlobí se a dělá hudry, hudry, když vidí něco červeného… Tu je páv, ten má krásné peří — toho ty také neznáš.”

Horlivě vykládala, a dobrák pes ani se nehnul.

Když došla k poslednímu listu knížky, začala znovu od koníčka.

„Počkej, Broku, budu ti o těch zvířátkách povídat pohádky!”‘ slibovala Jarmilka.

A povídala. Zdali se líbily pohádky Brokovi, nikdo neví; ale Jarmilce se líbily.

„A teď ti budu povídat o Brokovi, hodném pesáčkovi, jak byl jednou neposlušný!” řekla Jarmilka, ukazujíc na vyobrazeného psa.

Položila ručku na dobrého společníka, svou hlavinku opřela o jeho hlavu a začala vyprávěti:

„Tak byl jednou jeden pesáček, veliký pesáček, a jmenoval se Brok. Ten Brok zůstával u tatínka a maminky, a ti měli holčičku, a ta se jmenovala Jarmilka. Jarmilka měla Broka ráda, a tatínek i maminka také měli jej rádi, protože byl poslušný a hodný. Brok chodil rád s tatínkem, s maminkou a s Jarmilkou na procházku; ale nebyl rád, že mu tatínek dával košík a že jej vodil na šňůře. A byla také kočička, hezká, bílá Micinka, a zůstávala u sousedů. A tu kočičku neměl Brok rád. Když ji viděl, začal na ni štěkat; ubohá Micinka se ho bála a utíkala před ním. Paní sousedka žalovala na Broka tatínkovi, a ten mu pohrozil karabáčem.

Jednou vyběhl Brok na chodbu, chytil tam Micinku a chtěl ji zakousnout — povídal tatínek. Ale Micinka jej poškrábala na hlavě a on ji pustil. Kočička při tom žalostně mňoukala, paní sousedka to slyšela a zase žalovala na Broka. Tatínek se rozzlobil a vzal na Broka karabáč a chtěl mu napráskat. Ale Jarmilce bylo Broka líto, poprosila tatínka, a ten Brokovi odpustil.

Brok byl už potom hodný a Micince nikdy neublížil. A potom zazvonil zvonec a byl pohádky konec. — To byla hezká pohádka, viď, Broku?”

Brok vycenil zuby a krátce zaštěknul, jakoby chtěl říci, že tu pohádku už dobře zná.


Vydáno

V pohádce je: