TOPlist

O čem Ctibor nevěděl

Je noc.
V dětském pokoji není skoro ničeho viděti. Ale Ctibor už nespí. Brzy na levý, brzy na pravý bok se převalí, tu se skrčí, tu opět nožky jako preclík svine a zase je překládá. Horko je mu. Chůva večer do kamen naložila. Strhl přikrývku s prsou, ruce dal na podušku za hlavu.

Ale na spaní ani pomyšlení! V hlavě jakoby mu mlýn klapal. Přemýšlí. Co se s ním dnes děje? Čiperný hoch, ten Ctibor. Všecko chce vědět, všech se vyptává, i tatínka i maminky, i chůvy i starší sestry: ,,Proč je to, z čeho je to, odkud se to vzalo?" A tolik už toho má v hlavě, snad už tam ani místa není. Snad všecko, co tam je, utíká zase ven a nedá mu spáti.

Náhle se Ctibor všecek polekal. Co to bylo? Slyší kolem sebe jakýsi šramot, hluk, jakési podivné hlasy...
Srdce se mu rozbušilo, ani nedýchá, jen naslouchá.

Jaký div! Židle, prosté židle daly se do hovoru. Nohama dupají, opěradly šramotí a ak žvatlají.

,,Dovolte, všechny najednou nemůžeme!" překřičela jedna židle ty ostatní. ,,Jsme jedna jako druhá, a nemáme oč se hádat. Dovolte mně, paničky, za vás za všecky mluvit, co máme na srdci!"

,,Mluv, mluv ať mluví!" zašuměly židle najednou.

,,Napadla mi naše mladost", začala židle. ,,Krásné to byly časy, kdy jsme ještě stávaly v lese jako břízky. Slunce nás hřálo, deštík napájel, ptáci v korunách hnízda vili a zdarma koncertovali. Chodily k nám dívky z vesnice, trousily se chudé děti na brusinky, na houby. Chodily a často se zastavovaly : ,,Jaká vůně od těch břízek!"
Pamatujete-li se, panstvo, což?"

,,Jak nepamatovat, jak nevzpomínat!" vzdychly židle.

,,Když jsme povyrostly, omrzelo nás státi na jednom místě, jedněmi ševelit větvemi. Zachtělo se nám cosi, světa okusit. Jakoby doma hůře bylo, než kde jinde na světě...
Dočkaly jsme se. Přišli sedláci, přinesli sekery a všechny nás u kořene srubli. Bolelo to, ach bolelo! Drobnější větve osekali na palivo, hrubší dřevo odvezli do města k truhláři. Truhlář začal pilou řezat, sekerou tesat, hoblíkem hoblovat; točil a vrtal na soustruhu, kousky zase skládal, klihem klížil, až zrobil důkladné židle. Zadělal do každé ještě pletení z rákosu, obarvil a nalakoval. Konečně jsme byly hotovy: čisté, hladké, nožka jako nožka lenoch jako lenoch, děvčata jako lusk. Jako bychom se byly tak už narodily. Také jsme něco vytrpěly! I ve škole jsme už byly, a v jaké! Proto jsme také u lidí ve vážnosti: unaví-li se, hned jsou u nás, přisednou a hoví si. Hurá!"

,,Hurá!" jásaly židle.

Ne tak zhurta, paničky!" napomínal stůl mezi židlemi stojící. ,,Jaká pak čest? Vždyť se k vám lidé zády obracejí, ba přímo do tváří vám sedají. Může-li se kdo chváliti, jsem to já. Já! Ke mně si lidé vždycky obličejem sedají a stavějí na mne to, co bývá škoda na zemi pokládati. A proč? Proto, že nejsem z prosté břízy, jako vy, mé dámy, nýbrž z poctivého ořechu; protože tvář moje hladká je a čistá jako zrcadlo: truhlář nejen že mne lakoval, jako vás, nýbrž i pemzou leštil a politurou natíral, políroval. Lidský život bývá zřídka kdy tak vypolírován. Jsme zde toliko dva rodní bratří, já a tamhle šatník. Ten je také z nefalšovaného ořechu a všecek opolírován!"

,,Nu ovšem!" ušklíbla se židle. ,,A proč se on, holoubek, zády ke stěně tak přitulil, ten tvůj milý šatník? Jako bychom nevěděly, že záda jeho nejsou polírována; vždyť nejsou ani ořechová, nýbrž sosnová, z nejsprostší borovice. Hahaha!"

Vysoký, obtloustlý šatník dosud mlčel. Avšak nyní ani on nestrpěl úsměšku svárlivé židle.

,,Ne tobě, paničko, ale mně starci sluší mluvit', pravil. "Není-li sosna zrovna tak dřevo, jako bříza neb ořech? Jenom trochu prostší je. Kdo pak vidí moje záda? Jsou prostě po domácku oblečena. Důležitějším zdá se mi, jaký kdo jest a jak se umí ve světě ohánět, a ne jak jest oblečen. Já jsem nejvěrnější druh domácnosti: co do mne lidé vloží, jest uschováno dobře. Nedopustím, aby prach dopadal, moli kazili, zloději kradli".

Cosi břinklo na podlaze, zazvučel tenký hlásek. Co to? Ctibor tichounce zdvihl hlavu, aby lépe viděl. Ach, toť klíček od šatníku. Vyskočil ze zámku.

,,Jak, vy dřevění panáci, se můžete tak vypínat!" zvolal klič. ,,Ani ty, příteli šatníku, nejsi lepší. Ač jsme ode dávna dobrými kamarády, zůstane přece jen služba službou. Přiznej, že beze mne, klíče, málo bys znamenal! Prach by dopadal, moli kazili, zloději brali. Jsem malý, ale sporý, neboť nejsem ze dřeva, ale ukován ze železa.

Dřevo je křehké, dá se lámati, hoří a hnije; železo však je tažné, ohebné a trvanlivé. Nás bratří kovových je až hrůza mnoho, bez počtu. Nejznamenitější moji druhové jsou zlato a stříbro; železo však je ze všech nejpotřebnější, všude je lidem prospěšno.

,,My jsme také ze železa, i my jsme tací" vzkřikly hřebíky ve stěně zaražené.

,,Ovšem, vy jste bratří", pravil klič. ,Pravda, hezcí nejste: máte jen tělo a hlavičku. A co toho na vaši šíji navěsí! Avšak ze všech nás přece největši úcty zasluhuje postel, neboť dovede zaplašit únavu od prací a starosti. Ej, matičko, vy nebudete vypravovat nic o našem železném živobytí?

Ctibor strachem div že s postele se nevykulil, neboť ona pod ním náhle hlasitě zaskřípěla.

,,Ach, holoubci skřípěla železná postýlka. Rod náš železný není z tohoto světa. Naše rodina není zde na zemi, ale hluboko v zemi, tam v horách. Dlouho jsme tam leželi, dlouho-sto, tisíc let leželi jsme jako němá kamenná hrouda, ruda. Vůkol nás byla věčná noc a věčné ticho. Zřídka kdy prodrala se k nám shora dešťová voda. Avšak lidé našli,nás přece. Dokopali se až k nám. Roz tloukli rudu, nasypali ji do vysoké hutní peci a promísili uhlím. Nasypali rudy, pak uhlí, zase rudy a opět uhlí. Dole zapálili a oheň rozdmychovali. Pak už to nebyl oheň, nýbrž prudký žár. Ruda se roztavila jako lůj na svíčce a stekla do nádržky. Tam byl po straně otvor. Otevřeli otvor, vypustili železnou rudu, to jest rudnou škváru, a na dně zůstal čistý, těžký kov, železo! Podle vnějšku i mnohý člověk bývá neúhledný jako ta ruda, ale uvnitř chová čistý kov - dobré srdce. Tak bylo z nás pojednou železo, z něhož bylo už možno všelicos vyrobiti. Zrobili z nás postýlku, klíč, hřebíky, vykovali sta různých užitečných věcí. Chtějí-li lidé nyní pochváliti někoho ze svých bližních pro jeho dobré zdraví nebo pro jeho dobré mravy, říkají: ,,To je železná povaha, to je železný člověk!

V koutě cosi zafunělo, oddychuje a soptí. . . Pec, vskutku stará pec!

,,A což jste vy, milostivá paní, na mne zapomněli!" pravila pec. ,,Byť bych nebyla vaší rodnou tetou, zdá se, že jsem vaší sestřenicí. Zevnějšek mám železný, jen uvnitř jsem z cihel. Ale i cihly, jen co je pravda, zda-li nejsou jako vy zemského pokolení? Jsou z písku a hlíny smíšeny jako koláč z těsta. A jak zrůměnily! Až do červena. Ničím jich už nepropíchneš. Jak mne lidé mají rádi, je známo. Ze zimy chvátají všichni jen ke mně, u mne se ohřát! Bez mého tepla život nebyl by životem".

Teplo je teplo", ozvalo se u kamen umyvadlo, ale ke zdraví je lidem třeba, aby tělo své v čistotě drželi. Tu službu obstarávám já s bratrem džbánkem. Vždyť jsme oba podle toho: sice z hlíny, ale z nejjemnější kameniny.

Víš-li pak, dušinko, jak jsme se spolu na svět dostali?" zeptal se džbán.

,,Jak nevědět!" odpovědělo umyvadlo. ,,Dobře si vzpomínám. Bylo to v mistrovské dílně na kameninu. Leželo jsem jako beztvárná hlína. Najednou mne mistr popadl, pleskl mnou na okrouhlý stolek, zatočil mnou a rukama horlivě třel a tlačil. Točím se, točím, až jsem se zaokrouhlilo; cítím však, že bříško mám vmáčknuté a kraje těla že se ohnuly. Mistr byl brzy hotov, postavil mne na lavici, Pohlédlo jsem na sebe - a samo sebe jsem poznat nemohlo: místo hroudy krásné umyvadlo! Dívám se, mistr opět zatočil svým stolkem a válí kus hliny. ,,Co z toho bude ?" myslím si, co to jen bude ?" A hádejte, co?

,,Já jsem to byl!" vykřikl džbán a smál se z plna hrdla. Přiznávám se, jak jsem té uvidělo, velice jsem se radovalo, obveselilo. Jakoby mně srdce pravilo, žes mým rodným bratrem. Mistr se obrátil a náhle vrazil do lavice vletělo jsem tobě do náručí".

,,Chceš říci letělo, ale nedoletělo!" zasmál se džbán. ,,Mistr tě v letu zachytil. Jistě bylo by po tobě veta bývalo".

,,Posmívej se", durdilo se umyvadlo. ,,Sám jsi také radostí mistrovi z rukou div neuklouzl, ale on tě za ucho zadržel: ,Kam pak, kam? K lidem návštěvou se ukázat? Moji milí, vždyť nemáte na sobě glazury; kdo pak by vás přijal bez glazury! Strčil nás oba do sušírny a posypal solí. Žárem jsme se oba rozpálili a sůl nás polila glazurou. Potom nás vyndal z peci: ,,Nu, nyní se procházejte spolu po tom hříšném světě třeba až do skonání světa. Jenom nežijte v různicích a neotloukejte se! Glazura - toť hlavní věc !"

,,Hle, sklenice a já jsme zcela z glazury, naskrze ze skla!" vyhrkl náhle pohár z křištálového skla. ,,Vy myjete vnějšek lidí, ale my vnitřek. Proto jsme tak průhlední. Ať každý také vidí, co pije!

,,Zkrátka, vy jste tedy ze soli?" ptal se džbán.

Pohár se zvučně rozesmál: ,Ach, tatíčku, co vás to napadá! Což myslíte, že vaše glazura jest jenom ze soli? Glazuru, můj milý, třeba svařiti v ohni ze dvou věcí: z jisté zeminy a ze soli. Vaše zemina je hlína, vaše sůl jest obyčejná kuchyňská sůl, a ty se spolu smísily. Naše zemina je křemenitý písek, naše sůl zcezený popel, potaš; a to se také přirozeně slilo v průhlednou tekutinu to jest v řídké sklo. Viděls, jak synek domácích, náš Ctibor, pouštěl slamkou mydlinkové bubliny?"

,,Kdož pak by neznal mydlinkových bublinek!" pravil džbán.

,,Nu tedy. Zrovna tak i mistr náš ve sklárně: vezme dlouhou železnou trubku, omočí její konec ve sklenné tekutině a pak fouká druhým koncem. Tím sklenná kapka se rozšiřuje pořád víc a více v pořádnou bublinu. Zkusil jsem to, je to nadmíru divný, nepříjemný pocit, když vás tak nafukují. Potom vás postaví na horkou plotnu, abyste se nenastudili a nepraskli, a říznou nožem po krčku, abyste se od trubky oddělily. Ach, jako by obojek s krku sňali! Pak vezme železnou tyčinkou ještě kapku sklenné tekutiny a ústa sešpoulí: konečně na okrasu ovine vám kolem ramen a šíje skleněný nákrčník.."

,,A já jsem také taková..", zazvonila zároveň s pohárem sklenice.

,,Cože, ty? osopil se pohár. ,,Ty, sestřičko, jsi jenom połovic poháru nebo láhve. Rozřízli láhev v polovici nu a z toho jsi ty! Tak tomu jest, velectění pánové. My národ skleněný, ačkoli jsme slabí a křehcí,ーneboť klepneš do nás neopatrně nebo upustíš, a hned se rozrazíme ve střípky, přece jsme citliví a zvuční. Ťukni prstem, vydáme hlas, zazvoníme!"

Náhle zašumělo z prava, zleva, shora, zdola, odevšad, jakoby tisíce listí naráz promluvilo svou řeči. Ctiborovi se zdálo, že cítí vánek. Hle, čalouny na stěnách se probudily, pohoupaly se a promluvily.

,,Každý z vás, pánové a paní, leccos prožil, pravda", šuměly čalouny. "Ale všichni, kolik vás tu je,--ať ze dřeva, ze železa, z hlíny nebo ze skla, všichni žijete svůj první život, a druhého života nemáte, ani ho míti nebudete."

,,Jakže, což vy žijete druhý život?
,,Jak by ne!" odpověděly čalouny. První život náš byl hadrový, druhý papírový. Několik let nás lidé nosili jako šaty, jako prádlo, pokud jsme se nerozedraly. Když z nás zbyly cáry jen a hadry, zdálo se nám, že už je všemu konec. Tu však nás vysvobodili z nesnází naši noví kmotři hadrníci: ,,Majú hadry, kosti?" Víte, jak po domech sbírají hadry, a naloživše jich plničky vůz, - hajdy do papírny".

,,A to je čistá společnost!" ušklíbnul se pohár. ,,Na jediný vůz vašich umazaných bratří nestačily by dva vozy mýdla".

,,Vaším mýdlem nespravíš mnoho s mastnými hadry", poučovaly čalouny. ,,Nás, holoubku, vařili ve třech vodách a ve trojím louhu, roztřepali nás třepačkou na drobnou kaši, rozedrali nás, - ačkoliv jsme o pomoc křičely. Potom nás polili v kádi čistou vodou, aby všecka špína s nás pustila.
Zůstala čistá chutná kaše hned bys se do ní dal! Jako by lidé čistotě haší neěčřili, ještě nás jednou náležitě vypařili, aby v nás ani nejmenší špatnosti z dřívější doby nezůstalo".

,,To vás pařili snad v kolínské vodě?" tázal se pohár.

,,Jak by ne! V chlorové vodě, můj milý. Pravda, ona zavání, ale ne tak jako voňavky. Rozkýchá tě, rozkašle; za to tě však očistí, vybílí jak sníh".

,,A co se dále dělo?"

Dále? Maličkost, procházka. Když jsme se vymyly a zbělely, vyběhly jsme pípou jako kaše na drátěnou síť. Síťka je na kolečkách, běží pořád vpřed a při tom ještě s boku a bok se pohybuje. Voda z kaše padá síťkou, a na síťce zůstane toliko hustá papírová hmota. Tu běží naproti dva válce. Hmota projde mezi válci a vyjde z nich ne již jako těsto, nýbrž jako pěkný tuhý papír. Je však dosud vlhký. Proto jde pořád dále po měkké plsti. I přijde zas mezi dva válce, ne však chladné, nýbrž ohřáté. Papír projde mezi nimi a vyjde odtud již zcela suchý. Rychle se o tom povídá, však ještě rychleji postupuje práce: sotva se utvořila řídká kaše, už je papírem".

Ale že vy čalouny nejste pouhým papírem?" vyzvídal pohár, ,,vždyť jste vzorkovány. Půda vaše je šedá a po ni jsou rozházeny kvítky a lístky".

,,To nás tak v továrně na čalouny vyfintili", odvětily čalouny. ,,Napřed nás natřeli štětcem základní šedou barvou. Potom vzali dřevěnou formu s vyřezávanými kvítky, namočili do červené barvy, přitiskli na papír - a už byly kvítky. Vzali formu jinou s vyřezávanými lístky, omočili v barvě zelené, a byly lístky. Vzorek prostý, ale každému milý. Což? Nikomu tak do očí nebijeme, ale ve světnici jest od nás mnohem veseleji a útulněji. Užitek dáváme, ale samy nemáme za to ani zbla".

,,Pořád slyšíme, jak se vynášíte", ozval se z police knižní posměšný hlas. Ctibor hned uhodl, že to promluvila jeho zamilovaná kniha. ,,My knížky jsme všechny také z papíru, také máme vzorky, a jaké!"

,,Krásné vzorky, hahaha!" smály se čalouny, ,,jsou to jenom jakési klikyháky, černé háčky, písmenka, nebo cosi takového..."

,,A co se skládá z těch písmenek? Slova! A ze slov? Povídky! Poslyšte a budete uši napínat. I my žijeme druhý život. První život náš, hadrovitý, byl jen tělesný: odívaly, hřály jsme lidi; však život nynějši, papírový, je duševní: rozum rozechvěje, srdce obveselí".

"A kde a kdo vás tak obohatil?"

,,Kde? V tiskárně nás vytiskli, v dílně typografické. A kdo? Hodní lidé, sazeči. Vzali olověná vypuklá písmenka, natřeli je na povrchu tiskařskou černí a otiskli na papír".

,,A kdo ty povídky vymyslil? Také sazeči ?"

,,Nikoliv, to není jejich práce, k tomu jsou spisovatelé. Spisovatel všecko vidí a všecko slyší a potom to napíše na papír. Také o vás, pánové a dámy, kolik vás tu je, něco jistě napíše. Sazeči to otisknou do knihy, hleďte tedy abyste nesmyslů nemluvili!"

,,To by ještě scházelo! Ani hloupostí bychom nesměli mluvit?" ozvaly se výkřiky se všech stran. "Jako bychom už ničeho neznamenali! Což jsme už tak dost nevytrpěli? Proč a zač to, zač...?"

Pokojem rozlehl se šum tak siný, že bylo nutno uši zacpati. -

Zatím rozbřesklo se ráno. Nad oknem visela klec se Ctiborovým kanárkem. Kanár se náhle probudil, zatřepetal a zapěl vesele a zvučně, že ruch ve světnici rázem utichl.

,,Nehlučte, nenaříkejte!" zpíval. Co bylo, je zapomenuto, slzami smyto. Slunce se probudilo, zahřálo duši i tělo, pokochejte se v něm, opojte se jim! Prožijte vesele svůj krátký věk, Bůh budiž veleben..."

Za oponou spala Ctiborova chůva. Probudila se Písní kanárkovou, ke Ctiborovi vzhlédla:

,,Ei, batuško, zdá se, pěvec náš i tebe probudi!"

,,Ach, ňáňо, ňáňо!" zvolal Ctibor. ,,Což neslyšíš, co ptáček pěje?"

,,Co pěje? Vím, má hrdélko, proto křičí. Ale, holoubku, proč očka tvá tak zahořela? Snad jsi měl nějaký pěkný sen ?"

,,Ó, a jaký sen, ňáňо! Snad to ani sen nebyl Světnice tu hovořila. .."

,,Jak to, že by světnice hovořila? Nerozumím ti..."
,,Hleď, povim ti to tedy!"
A Ctibor vyprávěl. Chůva poslouchala a jen pokyvovala.

I vy, mladí kamarádi, neuvěříte, že by světnice mohla povídati? Otevřte oči, otevřte uši, rozhlédněte se kolem sebe a poslouchejte dobře: nejen světnice, všecek svět vám zřetelně vypravuje - pravdu.

V pohádce je:: 
Hodnocení: 
Zatím nehodnoceno
Líbila se pohádka?
Dejte nám svůj LIKE. Děkujeme :)

0 comments on O čem Ctibor nevěděl

Přidat komentář

Filtered HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Plain text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.
© Staré pohádky 2019