O Smolíčkovi

Smolíček byl malý hošík a byl u jednoho jelena, který měl zlaté parohy. Jelen chodíval na pastvu a vždycky když odcházel, přikazoval Smolíčkovi, aby zavřel a nikoho nepouštěl. Smolíček vždy měl zavříno, a dlouho nikdo na dvéře nezaklepal.

Jednoho dne ale kdosi na dvéře zaklepal, a když se Smolíček ptal, kdo to, ozvaly se zvenčí líbezné hlásky:

,,Smolíčku, pacholíčku,
otevři nám svou sedničku,
jen dva prstečky tam strčíme,
jen co se ohřejeme,
hned zas půjdeme".

Smolíček neotevřel; hlásky venku ještě líbezněji prosily. Smolíček byl by jim rád otevřel, ale bál se jelena. Že jim neotevře, ne a ne, a neotevřel. Když přišel jelen, Smolíček mu povídal, že někdo klepal na dvéře, že líbezné hlásky prosily, aby jim otevřel; on však že neotevřel.

Dobře jsi udělal, Smolíčku, žes neotevřel, to byly Jeskyňky. Kdybys byl otevřel, byly by tě odnesly".

Smolíček byl rád.

Druhý den šel zase jelen na pastvu, a Smolíček zavřel. Tu se za nedlouho ozvou přede dveřmi ještě líbeznější hlásky než před tím dnem:

,,Smolíčku, pacholíčku,
otevři nám svou sedničku,
jen dva prstečky tam strčíme,
jen co se ohřejeme,
hned zas půjdeme".

Smolíček že neotevře, ač by byl rád otevřel a na jeskyňky se podíval. Tu jeskyňky přede dveřmi zimou se třásly a plakaly, až bylo Smolíčkovi líto.

I pootevřel maličko dvířka, co by tam mohly dva prstíčky strčit. I děkovaly mu jeskyňky, a hned strčily mezi dvéře dva bělounké prstečky, pak celou ruku, a huš byly v sedničce, Smolíčka uchytly a pryč s ním utíkaly.

Tu se dal Smolíček do křiku:

,,Za doly, za hory,
mé zlaté parohy,
kde se pasou!
Smolíčka,
pacholíčka,
jeskyňky nesou".

Jelen se nedaleko pásl a jak slyšel hlas Smolíčkův, přiběhl a jeskyňkám ho vzal.

Doma dostal prý Smolíček výlupek na pamětnou, aby po druhé nikomu neotvíral. Smolíček si umínil, že neotevře, i kdyby jeskyňky jak líbezně prosily.
Kolik dní nepřišel nikdo, až zase jednoho dne ozvaly se přede dveřmi hlásky:

,,Smolíčku, pacholíčku,
otevři nám svou sedničku,
jen dva prstečky tam strčíme,
jen co se ohřejeme,
hned zas půjdeme".

Ale Smolíček jakoby jich neslyšel, až když tuze zimou se třásly a tolik prosily, aby se jim dal jen trošinku ohřát, povídal, že jim proto neotevře, že by ho zase odnesly.

,,Ne, my tě neodnesem a kdyby, nemáš se čeho bát, u nás bys se měl lépe než zde, všeho bys měl hojnost, a my bychom s tebou ustavičně hrály".

Smolíček dal si zase říci a pootevřel, ale jeskyňky mžikem octnuly se v sedničce, Smolíčka uchytly a pryč s ním utíkajíce, hrozily mu, že ho zabijou.

Smolíček volal zase: „Za doly, za hory, mé zlaté parohy," ale tenkrát bylo darmo: jelen pásl se daleko, neslyšel ho, a jeskyňky ho odnesly až domů.

Ubohý Smolíček měl se dobře to je pravda, samými lahůdkami ho krmily, ale jen proto, aby stloustnul, a pak chtěly si ho zabít. Zavřely ho, a žádná s ním nehrála. Když už mnoho dní u nich byl a mnoho dobrot a lahůdek snědl, přišly jeskyňky k němu, a že aby jim ukázal malíček; když jim malíček ukázal, řízly do něho, byl-li by dost tlustý. Zdál se jim být dost tlustý; vzaly ho tedy, svlékly ho, položily do korýtka a nesly do peci. Smolíček byl v hrozné úzkosti, prosil jich, aby se slitovaly, ale ony nic – i dal se milý Smolíček do pláče a do křiku:

„Za doly, za hory,
mé zlaté parohy,
kde se pasou!
Smolíčka,
pacholíčka,
jeskyňky nesou".

Tu se ozvou rychlé skoky, jelen zlatoparohatý přiběhne, Smolíčka pacholíčka nabere na parohy a pryč s ním uhání domů.

Doma ale Smolíček dostal co proto, a plakal a slíbil, že bude vždycky poslouchat a že nikdy více jeskyňkám neotevře, a taky neotevřel.

V pohádce je:: 
Hodnocení: 
Average: 2.5 (6 hlasů)

Přidat komentář

Filtered HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Plain text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.