Petr tlampačem

,

Jedenkráte zase, když chodil Ježíš se svatým Petrem po tom „širokém údolí“, přišli na rozcestí, kde se mnoho cest křižovalo. Nevěděli, kterou se dát k nejbližší vesnici nebo městečku.

„Počkej, Pane, tamto vidím na poli sedláka ležet: zeptám se ho, a on poví, kudy bychom se dali”, řekl Petr. Jak řekl, tak udělal.

Muž ten ležel na břichu a hověl si.
Když se ho Petr ptal, nedal mu po dvakrát ani odpovědi, po třetí zdvihl líně nohu řka: „Tam tudy!” a více se ani nehnul.

„Pane, takového lenocha a nezdvořáka jsem jakživ neviděl, jako tento muž!” zvěstoval Petr Pánu Ježíši a povídá, kterak ho sedlák odbyl. Šli tedy na zdař Bůh.

O kousek dále potkali mladé děvče, které nesouc na hlavě džbán, lehkým krokem jako laňka cestou si kráčelo.

I zeptal se jí Pán Ježíš, dobře-li ke vsi tu jdou.
„Dobře, dobře, tamto se dejte v levo… Ale já raději půjdu s vámi ten kousek cesty a ukážu vám, abyste si nezašli”, ochotně řeklo přívětivé děvče a vrátilo se kus cesty, až uviděli ves; pak vlídně pozdravilo pospíchajíc, kam dříve zaměřeno mělo.

To se Petrovi náramně líbilo; i řekl Pánu Ježíši: „Pane, měl bys tomu děvčeti za jeho zdvořilost nějakou milost udělit”.

„Dáme ji tomu lenochu!” řekl Ježíš.

„To by jí věčná škoda bylo”, skoro se rozkřikl Petr, „pomysli, Pane: takový nezdvořilý chlap, a ona taková přívětivá, obratná děvčice, to by se k sobě nehodili!”

„Právě, Petře; ona má až dost, čeho se jemu nedostává. Kdyby měl ženu, jako je sám, shnili by oba; ale tato ho napraví, a dobře se jí s ním potom povede”.

Petr musel dát mistru za pravdu, ale líto mu bylo čiperného děvčete, že se má dostat lenochu.