Adolf se rozstonal, a jeho nemoc byla zlá. Měl velikou horkost, hlava ho bolela, pozbyl chuti k jídlu, v noci blouznil.
Jeho dobří rodiče vytrpěli o něho mnoho strachu.
Díky jejich péči a zkušenosti lékařově hoch konečně vyvázl z nebezpečí. Bolesti a horečka zmizely, slabost v údech však dosud nepolevila. Poněvadž Adolf po všecku nemoc nepožil téměř ničeho kromě léku, svařené, ochlazené vody a trochy mléka, pociťoval nyní veliký hlad. Lékař však přísně zakázal, aby mu nedávali do syta se najíst, zejména ne pokrmů méně stravitelných.
Adolf plakával, stěžuje si na veliký hlad; však matka poukazovala k tomu, že by nedbání rad lékařových mohlo jej znovu uvrhnouti do nemoci.
Adolf netrpělivě očekával, až bude zase tak zdráv, aby
mohl jísti s rodiči u stolu a procházeti se aspoň po světnici.
Hladovění a nucený pobyt na loži učinily jej nevrlým, zlostným. Nic ho netěšilo: ani vyprávěnky rodičův, ani knihy nebo hračky.
Otec stále přemýšlel, čím by jej potěšil. Tu si vzpomněl, že Adolf před svým onemocněním několikrát projevil, že by byl rád, kdyby měli doma psíka.
Hned sháněl se po takovém kamarádu, a brzy podařilo se mu koupiti bílého pudlíka, zvíře velice učenlivé. K jeho žádosti byl psík donesen do jeho bytu časně ráno. V kuchyni jej nakrmili a potom jej pustili do pokoje, kde Adolf ještě spal.
Konečně se hoch probudil – a hned se k němu přihlásil neodbytný host — hlad. Věděl sice, že dostane snídaní, žemličku rozmočenou v mléce. To však zdálo se mu skrovnou potravou. Takhle kdyby mu maminka přinesla pořádný krajíc chleba, pomazaný máslem třebas po obou stranách, panečku!
Zatvářil se mrzutě a hned zase zavřel oči. Netěšil se na dnešní den. Zase bude nucen ležet v posteli a hladovět!
Vtom ozval se slabý šramot, cosi dopadlo na židli, přistavenou k jeho loži. Adolf otevřel oči a obrátil se na bok.
Zmocnil se ho veliký úžas. Na židli seděl hezký pudlík, jehož černá očka moudře na něho pohlížela.
Adolf se posadil a v jeho obličeji zjevilo se radostné překvapení. Hned uhodl, kterak se psík dostal k němu. Jistě mu jej opatřil tatíček k potěše!
Začal psa hladit, mluvil k němu něžnými slovy, a pudlík vrtěl ohonem a chvílemi slabě zakňučel, jakoby mu odpovídal.
Brzy vstoupili rodiče a byli potěšeni, že má jejich synek z psíka radost. A když otec velel pudlíkovi, aby ukázal, co umí, Adolf se rozveselil tak, že se hlasitě smál.
Pudlík přeskakoval hůl, panáčkoval, prosil, na povel stavěl se mrtvým, a hned zase vyskočil.
Pozoruje kousky jeho, Adolf zapomněl i na svůj hlad. Po celý den bavil se s psíkem a jeho dosavadní rozmrzelost jej opustila. Stal se nyní pudlík jeho věrným společníkem a hocha nikdy neomrzel. Snáze snášel Adolf všechny nepříjemnosti, jež nemoc zanechala; vždyť měl nyní milého přítele, — třebas byl ten přítel jen zvíře, neschopné řeči. Byl vděčen rodičům za jejich dar.
Uzdravil se potom načisto, mohl zase vycházet. Laskavosti rodičů dostalo se mu ještě mnohé zábavy; vždy však nejvíce těšil jej pudlík.