Jednou zase šel Pán Ježíš vesnicí, a tu viděl starého žebráka plačícího vycházet ze vrat velkého statku.
„Proč pláčeš, stařečku?” ptá se ho Pán Ježíš.
,,Oh, pane, hlad mám a nemohu se kouska chleba doprosit. Všade mají selky práci v konopí, každá mne odbývá, že nemá kdy, a žádná nechce si vzít tolik času, co potřeba drobet chleba ukrojit”, naříkal si žebrák.
Ježíš řekl mu, aby posečkal, a sám vešel do statku, odkud byl dříve žebrák vyšel. Selka se služkami svazovala konopí, jež do močidla chystaly. Pán Ježíš prosil jí o kousek chleba.
„I totě se s vámi pytel roztrh’ jeden za druhým!
Jděte, jděte, nemám kdy vám sloužit!” osopila se na něho selka, a když Ježíš přece prosil, a že jí to Pánbůh naděli, co chudému žebráku dá, rozkřikla se zlostně: „Nepotřebuju vašich řečí, nic nedostanete, – k vůli vám se od práce zdržovat nebudu!”
Ježíš odešel z toho statku a vešel do druhého, kde se mu lépe nedařilo. Tak i ve všech ostatních ho selky odbyly.
I řekl Ježíš selce, jíž naposled byl prosil: ,,Pamatujte, budoucně budete mít při konopí za trest z jedné práce dvě.”
To pověděv, odešel ze vši, vzav žebráčka s sebou.
Od té doby prý to je, že se musí konopí na dvojí trhat, poskonné dříve a hlavaté později.