O princi Loudálkovi

Jiřinka vyšla si na procházku do polí, kde vlnilo se obilí jako zelené jezero. Posléze usedla do trávy podle zdi, jež oddělovala od polí spustlou zahradu. Vůkol bylo ticho; jen mušky bzučely Jiřince okolo hlavy.

Děvče zahledělo se do šumícího obilí, jímž probíhal neviditelný čtverák větřík.

Náhle zaslechla nad sebou slabý hlásek: „Pomoz mi, dobrá dívenko!"

Jiřinka vstala a udiveně se rozhlížela. Neviděla nikoho. Domnívajíc se, že snad někdo za zdí v zahradě dovolává se její pomoci, dívala se přes kamennou hradbu do zanedbaného sadu. Nikde živé duše!

A vtom již zase týž slabý hlásek: „Dobrá dívenko, pomoz mi!"

Jiřinka spatřila hlemýždě, jak vystrkuje růžky přes zeď.

„Kdo to volá?" tázala se.
„Já - princ Loudálek!"
„Nevidím nikde prince!"
„To jsem já, - hlemýžd!"
„Ty? Možno-li?" užasla dívka.
„Ty - princ? Vždyť nemáš lidské podoby!"

„Hned ti povím, co a jak! Dříve však mi pomoz přes zeď do polí! Jsem již hrozně unaven!"

Vyhověla dívka jeho žádosti, opatrně jej vzala do ruky a položila do trávy, načež k němu usedla.

„A nyní povídej!" žádala nedočkavě.

„Jsem jediný syn krále Dobroše. Náš hrad je odtud daleko, ach, velice daleko! Otec i matka měli mne rádi; však přec jen vždy mne nutili k práci, k čilosti. Moudří mužové měli mi vštípit učenost; jiní zase cvičili mne v umění rytířském. Mně se však protivila každá práce - at již duševní nebo tělesná. Proč se namáhat, když jsem syn králův - sám příští král! Jak jen bylo možno, vyhnul jsem se práci, a když nebylo zbytí, vykonával jsem ji nedbale, zdlouhavě.

Rozneslo se to brzy o mně, a lid mého otce nejmenoval mne jinak než „princ Loudálek“. To mne velice
zlobilo. Kdysi cvičil jsem se ve střelbě z luku, což mne také netěšilo. Nedaleko pracoval na záhonku syn zahradníkův. Přišel jeho otec a seznav, že práce málo ubylo, pokáral syna, řka: ,,Popil si, hochu! Snad nechceš být princem Loudálkem ?"

Snad mne neviděl, anebo to řekl úmyslně, - ve mně však vzbouřil se hněv a já jsem po něm střelil šípem. Vtom zahučel vichr - a již mne unášel jako pirko. Dopadl jsem k zemi v této končině - a rázem změnil jsem se v hlemýždě.

Hladem puzen, chtěl jsem hrýzti osení, trávu, polni byliny: však zdály se mi tvrdé jako dřevo. Doplížil jsem se tedy k této zdi, s námahou vylezl vzhůru a s radosti zřel jsem v zahradě hojnost křehkých zelin. Pospichal jsem k nim, jak jen bylo možno nejrychleji - a konečně jsem si pochutnal.

Chtěl jsem zůstati v zahradě; však brzy objevili se tu ježkové, slepice, krůty - a ti mne hnali zpět ke zdi. Musil jsem se vrátit na pole. Denně konám dalekou, obtížnou cestu do zahrady, abych se nasytil, a nepřátelští tvorové potom mne odtud zase zahánějí na pole.

Poznávám, že je to trest za mé provinění a za mou dřívější loudavost a lenivost. Druhdy obsluhovali mne lidé při jídle - a teď musím denně tak daleko bráti se pro potravu, a po jídle nesmím si odpočinouti! Ach, kdy asi skončí se mé utrpení, kdy zase nabudu lidské podoby, kdy uzřím své dobré rodiče!"

Jiřince zželelo se prince Loudálka. Donesla jej do zahrady svého otce, kde nebylo ani ježků ani drůbeže, a kde bez velké námahy najde si potravy.

Však hlemýžď odtud zmizel nikdo podnes neví, kam.

Nikdy již nespatřila Jiřinka prince Loudálka.

V pohádce je:: 
Hodnocení: 
Zatím nehodnoceno

Přidat komentář

Filtered HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Plain text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.