Pohádky jsou řazeny od nejnověji přidané dolů. Nejvíce oblíbené naleznete zde. Hvězdičku můžete přidat i vy! Přejeme Vám krásné počtení a dětem dobrou noc :)
Oj, což je nám blaze, věru,
že je mezi námi
babička má, usměvavá,
s písní, s pohádkami!
Skrčíme se ku babičce
pěkně ve chumáči,
a babička vypravuje
k smíchu a zas k pláči.
Ach, babička vypravuje
tak milými slovy,
jak slepička pomáhala
bratru kohoutkovi.
O dítěti osiřelém —
ta je smutná, pane!
sotva začne, po tváři nám
drobná slza kane.
Potom začne o Palečku,
o maličkém hošku:
kdo pak by se při té zkazce
nerozesmál trošku!
Kohoutek a slepička vyšli si spolu do obory na oříšky.
Kohoutek řekl: „Co kdo z nás najde, bude oběma na polovic".
„Tak dobře!" odpověděla slepička. Hrabala, hrabala, vyhrabala jadýrko a upřímně se s kohoutkem o ně rozdělila.
Potom vyhrabal kohoutek taky jádro, ale byl lakomý, chtěl je čerstvě sám pohltit, aby slepička nevěděla, a jádro mu uvázlo v krčku.
„Běž honem, slepičko, přines vody, sic umru!"
Jak to řekl, převalil se na zemi, nožkama vzhůru. Slepička běžela pro vodu ke studánce:
Byli tři bratříčkové — stehlíčkové. Jeden se jmenoval Dobráček, druhý Mlsálek, třetí Zlostníček.
Zaletěli kdysi do zahrady, jejíž majetník se zálibou pěstoval cizokrajné stromy, keře a byliny. Zahrada byla však nyní již zpustlá, neboť po úmrtí majetníka měla býti na stavební místo. Již bylo znáti, že tu řádí pily a sekery, neboť stromoví již značně prořídlo.
Stehlíčkové poletovali se stromu na strom, zvědavě si všechno okukujíce. Tu a tam něco sezobli.
Chystal se dobrý Kristus Pán,
že vstoupí na nebesa.
I vzkázal ptákům naposled,
ať přijdou z pole, z lesa;
ať přijde stehlík, velký pán, i vrabčák žebrák šedý,
ať přiletí se rozloučit
s přítelem naposledy.
Měl Kristus ptáky tuze rád,
to každý ptáček věděl.
Když kázal zbožným zástupům,
roj ptačí kolem seděl a
poslouchal a poslouchal.
I to je pravda jistá,
že jeden střízlík sedl si
na ruku Pána Krista.
Baruška dostala sestřičku — roztomilé, buclaté děťátko. Když jí poprvé ukázali holčičku, zavinutou v bílé peřince, s háčkovanou čepičkou na malé hlavince, Baruška nevěděla radostí, má-li se smát či plakat. A hned prosila maminku, aby směla sestřičku pochovat. Matka jí s úsměvem vyhověla.
„Však ty se jí dost nachováš i nakolíbáš, až tě to omrzí!" řekla žertem.
„Maminko, ona mne nikdy neomrzí!'' tvrdila Baruška. „Vždyť ji mám tak ráda!"
A hýčkajíc děťátko na rukou, náhle se k němu sklonila a políbila je na hebkou tvářičku.