V chalupě na konci vesnice u lesa žili muž a žena. Byli chudí, ale přece si stále přáli děťátko.
“Buďte rádi, že děti nemáte,” říkali lidé, “vždyť sami nemáte co jíst!” Ale oni odpovídali: “Když se najíme my, najedlo by se i naše dítě. Jen kdybychom nějaké měli.”
Jednoho rána kopal muž v lese pařezy. Najednou vykopal pařízek, který vypadal jako malé děťátko. Potřeboval jen trochu sekyrou otesat. Muž přinesl pařízek domů a povídá ženě: “Tady máš, co jsi chtěla – dítě Otesánka.” Žena zavinula děťátko do peřinky, houpala ho na rukou a zpívala mu…”Hajej, dadej, hajej, Otesánku malej! Až se vzbudíš, hošíčku, uvařím ti kašičku: hajej, dadej, hajej.”
Najednou se dítě začalo v peřince hýbat a dalo se do křiku: “Mámo, já mám hlad!” Žena položila dítě do postele a běžela vařit kaši. Otesánek ji všecku snědl a znovu křičel: “Mámo, já mám hlad!”Žena hned běžela k sousedce a přinesla plný hrnek mléka. Otesánekpil, hltal, ale za chvíli zase křičel. Žena se divila: “Copak, dítě, ještě nemáš dost?” Ale šla do vesnice a přinesla chleba. Doma jej dala na stůl a šla ven pro vodu na polévku. Ale jen vyšla, Otesánek se vymotal z peřiny, v mžiku chléb snědl a křičel…”Mámo, já mám hlad!” Matka přiběhla, chtěla nadrobit chleba do polévky, ale ten byl pryč. V koutě stál Otesánek a kulil na ni oči. “Otesánku, snad jsi ten chleba nesnědl?”
“Snědl,mámo a tebe taky sním!” Otevřel pusu a naráz mámu spolkl. Za chvíli přišel domů táta. Jen ho Otesánek spatřil, křičel: “Táto, já mám hlad!” Muž se lekl, když před sebou uviděl velkého a tlustého Otesánka. “Kde je máma, Otesánku?”, zeptal se. “Snědl jsem ji a tebe taky sním.” A otevřel pusu a už měl tátu v sobě.Jenže čím víc toho Otesánek snědl, tím byl hladovější.V chalupě už nebylo nic k snědku, a tak se šel porozhlédnout po vsi. Potkal děvče, jak vezlo z pole trakař plný jetele. “Tys toho musel sníst, že máš tak veliké břicho!”divilo se děvče.Otesánek odpověděl: “Snědl jsem nejdřív kaši, pak hrnek mléka, pecen chleba, mámu, tátu – a tebe taky ještě sním!” Otevřel pusu a děvče i s trakařem zmizelo v jeho břiše.
Pak potkal sedláka, který vezl z louky seno. Otesánek se mu postavil do cesty. Sedlák zastavil koně a napřáhl bič. “Nemůžeš uhnout? Že tě přetáhnu bičem!” křičel. Ale Otesánek si ho nevšímá a povídá si: “Snědl jsem nejdřív kaši,pak hrnek mléka , pecen chleba, mámu, tátu, děvče s trakařem… …a tebe taky sním!”A než se sedlák vzpamatoval, ocitl se i s koňmi a vozem v jeho břiše. A Otesánek šel dál. Na poli potkal pasáčka vepřů. Dostal na ně chuť a spolykal je všechny i s pasáčkem.Vtom spatřil ovčáka se stádem ovcí. “Už jsem toho tolik snědl,” povídá si pro sebe, “ale vás ještě spořádám.” A naházel do sebe ovce a ovčáka i se psem Voříškem.
Kolébal se vesnicí, až narazil na babičku, jak okopávala zelí.Otesánek se dlouho nerozmýšlel, začal polykat zelné hlávky jednu za druhou.Babička se bránila, že už Otesánek snědl dost, ale ten se zamračil a povídá: “Snědl jsem nejdřív kaši, pak hrnek mléka, pecen chleba, mámu, tátu, děvče s trakařem, sedláka se senem, pasáka s prasaty, ovčáka s jehňaty – a tebe taky ještě sním!” A chtěl ji spolknout.Ale babička byla čiperná. Rozpárala Otesánkovi břicho motykou, ten se svalil na zem a z něj napřed vyskočil Voříšek,za ním ovčák a ovce. Za nimi vyběhlo stádo prasat s pasáčkem, pak koně s vozem plným sena a sedlákem. Vyjelo i děvče s trakařem a nakonec vyšli máma s tátou.
Žili pak spokojeně až do smrti, ale po dítěti už nikdy nezatoužili.