Nejlepší pohádky

Tři zlaté vlasy děda Vševěda

Bylo - nebylo: byl jednou jeden král, který se rád honil po lesích za zvěři. Jednou taky se pustil daleko za jelenem a zabloudil. Byl sám a sám, přišla noc a král byl rád, že našel na mýtině chalupu. Zůstával tam uhlíř. Král povídá, jestli by ho chtěl z lesa na cestu vyvést, že mu dobře zaplatí. - "I rád bych s vámi," řekl uhlíř, "ale tu vidíte, žena se mi právě čeká, nemohu odejít. A kam byste taky v noci? Lehněte si na půdu na seno a ráno vás doprovodím:" - Brzy potom se narodil uhlířovi synáček. Král ležel na půdě, nemohl usnout. O půlnoci pozoroval dole ve světnici nějaké světlo.

Hodnocení:

Petr tlampačem

Jedenkráte zase, když chodil Ježíš se svatým Petrem po tom „širokém údolí“, přišli na rozcestí, kde se mnoho cest křižovalo. Nevěděli, kterou se dát k nejbližší vesnici nebo městečku.

„Počkej, Pane, tamto vidím na poli sedláka ležet: zeptám se ho, a on poví, kudy bychom se dali", řekl Petr. Jak řekl, tak udělal.

Muž ten ležel na břichu a hověl si.
Když se ho Petr ptal, nedal mu po dvakrát ani odpovědi, po třetí zdvihl líně nohu řka: „Tam tudy!" a více se ani nehnul.

Hodnocení:

Jak Honza němčil

Táta přijel z města Brna a povídá Honzovi, že tam páni pořád jen německy mluví, že to musí býti řeč tuze prospěšná.
,,Jeden z nich - měl dlouhé šosy na kabátě a vysoký klobouk na hlavě - tvrdil dokonce, že ta naše řeč už brzy pomine. A tak ti to povídám, co bys se té němčině přiučil, abys nezůstal ve světě hlupcem!" Tak poučoval tatík nemoudrého synka.

Honza k tomu svolil. Máma mu napekla buchet a táta ho zavedl do Brna na tu němčinu. Když Honza buchty vyjedl, co od mámy měl, zastesklo se mu i šel domů. Přijda domů pravil, že už umí německy.

Hodnocení:

Miládčina první loutka

Baruška dostala sestřičku — roztomilé, buclaté děťátko. Když jí poprvé ukázali holčičku, zavinutou v bílé peřince, s háčkovanou čepičkou na malé hlavince, Baruška nevěděla radostí, má-li se smát či plakat. A hned prosila maminku, aby směla sestřičku pochovat. Matka jí s úsměvem vyhověla.

„Však ty se jí dost nachováš i nakolíbáš, až tě to omrzí!" řekla žertem.

„Maminko, ona mne nikdy neomrzí!'' tvrdila Baruška. „Vždyť ji mám tak ráda!"

A hýčkajíc děťátko na rukou, náhle se k němu sklonila a políbila je na hebkou tvářičku.

Hodnocení:

Babička a vnučka

Jindřiška měla bohaté rodiče. Tím velice zpyšněla; na chudší lidi navykla si pohlížeti z vysoka. Rodičům však zůstala utajena tato nepěkná vlastnost dcerušky; jinak by ji byli pokárali.

Dívčinka byla také marnivá. Zakládala si na svém zevnějšku, chlubila se svým pěkným oděvem, a když ji nikdo neviděl, se zálibou zhlížívala se v zrcadle.

Hodnocení:

Jste zde

Nejlepší pohádky

Stránky