Jindřiška měla bohaté rodiče. Tím velice zpyšněla; na chudší lidi navykla si pohlížeti z vysoka. Rodičům však zůstala utajena tato nepěkná vlastnost dcerušky; jinak by ji byli pokárali.
Dívčinka byla také marnivá. Zakládala si na svém zevnějšku, chlubila se svým pěkným oděvem, a když ji nikdo neviděl, se zálibou zhlížívala se v zrcadle.
Tři králové, Kašpar, Melichar a Baltazar, vzali kadidlo a myrhu a šli do světa hledat Jezulátko.
Cesty neznali, k Betlému zabloudili.
Když za pozdní noci vyšli z hlubokého lesa, přišli k jedné vesnici. Znaveni cestou a umdleni tíhou nádob, ve kterych měli vonné dary pro syna božího, pociťovali hlad a žízeň. I zaklepali v dědině na dvéře krajního domku, aby si vyprosili pohostinství.
Baruška dostala sestřičku — roztomilé, buclaté děťátko. Když jí poprvé ukázali holčičku, zavinutou v bílé peřince, s háčkovanou čepičkou na malé hlavince, Baruška nevěděla radostí, má-li se smát či plakat. A hned prosila maminku, aby směla sestřičku pochovat. Matka jí s úsměvem vyhověla.
„Však ty se jí dost nachováš i nakolíbáš, až tě to omrzí!" řekla žertem.
„Maminko, ona mne nikdy neomrzí!'' tvrdila Baruška. „Vždyť ji mám tak ráda!"
A hýčkajíc děťátko na rukou, náhle se k němu sklonila a políbila je na hebkou tvářičku.
Jedenkráte zase, když chodil Ježíš se svatým Petrem po tom „širokém údolí“, přišli na rozcestí, kde se mnoho cest křižovalo. Nevěděli, kterou se dát k nejbližší vesnici nebo městečku.
„Počkej, Pane, tamto vidím na poli sedláka ležet: zeptám se ho, a on poví, kudy bychom se dali", řekl Petr. Jak řekl, tak udělal.
Muž ten ležel na břichu a hověl si.
Když se ho Petr ptal, nedal mu po dvakrát ani odpovědi, po třetí zdvihl líně nohu řka: „Tam tudy!" a více se ani nehnul.
Táta přijel z města Brna a povídá Honzovi, že tam páni pořád jen německy mluví, že to musí býti řeč tuze prospěšná.
,,Jeden z nich - měl dlouhé šosy na kabátě a vysoký klobouk na hlavě - tvrdil dokonce, že ta naše řeč už brzy pomine. A tak ti to povídám, co bys se té němčině přiučil, abys nezůstal ve světě hlupcem!" Tak poučoval tatík nemoudrého synka.
Honza k tomu svolil. Máma mu napekla buchet a táta ho zavedl do Brna na tu němčinu. Když Honza buchty vyjedl, co od mámy měl, zastesklo se mu i šel domů. Přijda domů pravil, že už umí německy.