Nejlepší pohádky
Babička a vnučka
Jindřiška měla bohaté rodiče. Tím velice zpyšněla; na chudší lidi navykla si pohlížeti z vysoka. Rodičům však zůstala utajena tato nepěkná vlastnost dcerušky; jinak by ji byli pokárali.
Dívčinka byla také marnivá. Zakládala si na svém zevnějšku, chlubila se svým pěkným oděvem, a když ji nikdo neviděl, se zálibou zhlížívala se v zrcadle.
Miládčina první loutka
Baruška dostala sestřičku — roztomilé, buclaté děťátko. Když jí poprvé ukázali holčičku, zavinutou v bílé peřince, s háčkovanou čepičkou na malé hlavince, Baruška nevěděla radostí, má-li se smát či plakat. A hned prosila maminku, aby směla sestřičku pochovat. Matka jí s úsměvem vyhověla.
„Však ty se jí dost nachováš i nakolíbáš, až tě to omrzí!" řekla žertem.
„Maminko, ona mne nikdy neomrzí!'' tvrdila Baruška. „Vždyť ji mám tak ráda!"
A hýčkajíc děťátko na rukou, náhle se k němu sklonila a políbila je na hebkou tvářičku.
O princi Datlovi
Chystal se dobrý Kristus Pán,
že vstoupí na nebesa.
I vzkázal ptákům naposled,
ať přijdou z pole, z lesa;
ať přijde stehlík, velký pán, i vrabčák žebrák šedý,
ať přiletí se rozloučit
s přítelem naposledy.
Měl Kristus ptáky tuze rád,
to každý ptáček věděl.
Když kázal zbožným zástupům,
roj ptačí kolem seděl a
poslouchal a poslouchal.
I to je pravda jistá,
že jeden střízlík sedl si
na ruku Pána Krista.
O Brokovi
Jarmilce přinesl Ježíšek hezoučkou knížku s malovanými obrázky domácích zvířat. Dívenka měla ráda zviřátka; proto ji tento dárek od Ježíška zvláště potěšil. Mnohá zviřátka v knížce vyobrazená hned jmenovala; kterých dosud neznala, tatíček jí ochotně pověděl jejich jména. Jarmilka si je zapamatovala a nikdy si je nezmýlila.
Když už všem ukázala knížku, vzpomněla si na jejich velikého psa Broka, jenž byl jí vždy milým a trpělivým společníkem.
Zavolala jej k sobě: „Pojď sem, Broku, něco ti ukážu!"
Pohádky
Oj, což je nám blaze, věru,
že je mezi námi
babička má, usměvavá,
s písní, s pohádkami!
Skrčíme se ku babičce
pěkně ve chumáči,
a babička vypravuje
k smíchu a zas k pláči.
Ach, babička vypravuje
tak milými slovy,
jak slepička pomáhala
bratru kohoutkovi.
O dítěti osiřelém —
ta je smutná, pane!
sotva začne, po tváři nám
drobná slza kane.
Potom začne o Palečku,
o maličkém hošku:
kdo pak by se při té zkazce
nerozesmál trošku!
O Bodrikovi
Pastýř mel starého psa, kterého volal Bodrikem.
Bodrik byl velmi stár, neměl už ani jediného zubu, kulhal a po těle měl plno jizev od vlčích zubů. Byl vždy věrným pastýřovým přítelem a neohroženým obhájcem stáda. Ale cože, když byl stár!
„Se starým psem na. smetisko," řekl jednoho dne pastýř, „nač chovat starou psinu, vždyť může mladý ovce zavracet a strážit'“.
Vyhnali tedy starého Bodrika na smetisko a nedali mu ani žrát; mladého nakrmili a vypustili, aby hlídal.
O divotvorné řepě
Byli dva výměnkáři, stařeček a stařenka.
Přišlo jaro, s jarem oračky, kopačky a setí.
Povídá stařeček: „Víš ty co, maminko, letos uspoříme si práce. Všecko řepné semeno zasejeme na jednu hromadu v zahrádce pod okny!“
„A hlavatici nepřesadíme, ale všecku stáli necháme", přisvědčovala stařenka.
„To bude veliká řepa!" těšili se oba, „celou zimu z ní budeme mít jídel dost“.
Jak řekli, tak vykonali.
Strýčkův svátek
U pana Slavíka bydlel jeho bratr, pan učitel. Byl strýčkem dětí páně Slavíkových, Karlíčka a Bertičky. Děti ho měly rády, a on je také miloval.
Na den sv. Jana Křtitele slavil pan učitel svůj svátek.
Pan Slavík i paní Slavíková chtěli jej překvapit pěkným dárkem. Také děti projeví mu v ten den svou lásku a úctu.
Tatínek napsal dětem milé přáníčko: Karlíčkovi delší, Bertičce kratší. Děti naučily se svým přáním a dovedly je pěkně odříkávat.
O kohoutkovi a slepičce
Kohoutek a slepička vyšli si spolu do obory na oříšky.
Kohoutek řekl: „Co kdo z nás najde, bude oběma na polovic".
„Tak dobře!" odpověděla slepička. Hrabala, hrabala, vyhrabala jadýrko a upřímně se s kohoutkem o ně rozdělila.
Potom vyhrabal kohoutek taky jádro, ale byl lakomý, chtěl je čerstvě sám pohltit, aby slepička nevěděla, a jádro mu uvázlo v krčku.
„Běž honem, slepičko, přines vody, sic umru!"
Jak to řekl, převalil se na zemi, nožkama vzhůru. Slepička běžela pro vodu ke studánce:
Ó, radostné cestování!
Děti byly samy doma.
„Čím si budeme hrát?" otázala se starší Mařenka.
„Budeme vozit panenku", radil vtipný Karlíček, a malá Jarmilka, tleskajíc ručkama, radostně opakovala: „Budeme vozit panenku!"