Nejvíce komentované

Miládčina první loutka

Baruška dostala sestřičku — roztomilé, buclaté děťátko. Když jí poprvé ukázali holčičku, zavinutou v bílé peřince, s háčkovanou čepičkou na malé hlavince, Baruška nevěděla radostí, má-li se smát či plakat. A hned prosila maminku, aby směla sestřičku pochovat. Matka jí s úsměvem vyhověla.

„Však ty se jí dost nachováš i nakolíbáš, až tě to omrzí!" řekla žertem.

„Maminko, ona mne nikdy neomrzí!'' tvrdila Baruška. „Vždyť ji mám tak ráda!"

A hýčkajíc děťátko na rukou, náhle se k němu sklonila a políbila je na hebkou tvářičku.

Hodnocení: 
Average: 5 (20 hlasů)

Přítel pudlík

Adolf se rozstonal, a jeho nemoc byla zlá. Měl velikou horkost, hlava ho bolela, pozbyl chuti k jídlu, v noci blouznil.

Jeho dobří rodiče vytrpěli o něho mnoho strachu.

Díky jejich péči a zkušenosti lékařově hoch konečně vyvázl z nebezpečí. Bolesti a horečka zmizely, slabost v údech však dosud nepolevila. Poněvadž Adolf po všecku nemoc nepožil téměř ničeho kromě léku, svařené, ochlazené vody a trochy mléka, pociťoval nyní veliký hlad. Lékař však přísně zakázal, aby mu nedávali do syta se najíst, zejména ne pokrmů méně stravitelných.

Hodnocení: 
Average: 1.1 (32 hlasů)

Babička a vnučka

Jindřiška měla bohaté rodiče. Tím velice zpyšněla; na chudší lidi navykla si pohlížeti z vysoka. Rodičům však zůstala utajena tato nepěkná vlastnost dcerušky; jinak by ji byli pokárali.

Dívčinka byla také marnivá. Zakládala si na svém zevnějšku, chlubila se svým pěkným oděvem, a když ji nikdo neviděl, se zálibou zhlížívala se v zrcadle.

Hodnocení: 
Average: 5 (29 hlasů)

Rezka na cestách

Veveřice Rezka vyslechla kdysi hovor dvou pocestných, kteří se usadili ve stínu lesa. Povídali si navzájem, co všechno na svých cestách viděli a zažili.

Rezku už dávno omrzel jednotvárný, temný les. Bylo tam sice dosti potravy, avšak málo zábavy, leda že se mohla prohánět s družkami po stromech. Zatoužila spatřit klidné vísky, úrodné lány polí, lučiny, zahrady, potoky, rybníky, řeky, veliká města; zatoužila poznat, jak žijí lidé v obydlených místech.

Rozhodla se tedy, že se dá na cesty.

Hodnocení: 
Zatím nehodnoceno

O princi Loudálkovi

Jiřinka vyšla si na procházku do polí, kde vlnilo se obilí jako zelené jezero. Posléze usedla do trávy podle zdi, jež oddělovala od polí spustlou zahradu. Vůkol bylo ticho; jen mušky bzučely Jiřince okolo hlavy.

Děvče zahledělo se do šumícího obilí, jímž probíhal neviditelný čtverák větřík.

Náhle zaslechla nad sebou slabý hlásek: „Pomoz mi, dobrá dívenko!"

Jiřinka vstala a udiveně se rozhlížela. Neviděla nikoho. Domnívajíc se, že snad někdo za zdí v zahradě dovolává se její pomoci, dívala se přes kamennou hradbu do zanedbaného sadu. Nikde živé duše!

Hodnocení: 
Zatím nehodnoceno

Stránky