Jednou šli zase vesnicí a tu slyšeli z chalupy veselý zpěv a píštalu; i ptali se mimojdoucího vesničana, co se tam slaví, a on jim pověděl, že veselka chalupníkovy dcery.
Řekl tedy Ježíš Petrovi: ,,Pojd, Petře, vejdeme k mladým manželům, popřejeme jim štěstí a dáme dárek do hospodářství; avšak pamatuj, Petře, kromě chleba a soli ničeho nepřijmeme, poněvadž to jsou lidé chudí“.
Vešli do stavení. Hospodář je upřímně přivítal, podal jim chléb a sůl, a hned museli mezi svatebčany zasednout. Jakkoli však Ježíše nutili k jídlu, nepožil ničeho více mimo chleba. Petr, ač by rád byl koláče jedl, také se děkoval, připomínaje si mistrův zákaz. Než ale, čím více se na ně díval, tím větší měl laskominy.
Když mistr na chvilku ze světnice odešel, hospodář opět Petra pobízel, aby si jen koláč vzal a na svého druha nedbal, když nechce jíst. Nemoha se již přemoci, poslechl a koláčů plnou kapsu nastrkat si dal. Ale jíst si netroufal, boje se, aby ho mistr neviděl. Ježíš svatebčanům štědře nadělil a šli dále. Petr by se byl velice rád dal do koláčů, ale před mistrem nemohl.
Vcházeli do lesa. Petr vida, že mistr jaksi zamyšlen ku předu kráčí, zůstával pozadu, sáhl si do kapsy pro koláč a rychle si kus ukousl. Ale tu se právě Ježíš po něm obrátil.
Petr přikryl ústa dlaní, žvanec do ní vyplivl, hodil za sebe a když se Ježíš ptal: „Petře, co to žvýkáš ?”, odpověděl: „Nic!”
Ježíš nechal ho při tom a šel dál, hlavu maje jako v zamyšlení skloněnu. Petr toho opět použit chtěje, vytáhl si koláč a ukousl. Ale sotva začal žvýkat, Ježíš se zase obrátil a, že co to žvýká, se ptal. Petr jako předešle žvanec vytáhl a hodiv za sebe, řekl, že nic.
Tak to trvalo, až Petr všecky koláče rozžvýkal a za sebe zaházel; neboť mu pozření každého sousta Ježíš otázkou, co žvýká, překazil.
Když poslední sousto za sebe hodil, povídá Pán Ježíš: „Petře, vrať se a seber několik těch niců, co jsi za sebe hodil; já zde na tebe počkám“.
Petr vyrozuměl z těch slov, že Ježíš lež jeho prohlédl, a zahanben obrátil se do lesa. Když se vrátil, podávaje Pánu Ježíši, co v lese byl našel, pravil:
„Pane, nic jiného jsem na cestě neviděl než toto; při zemi zdálo se mi, že to jsou žvance, ale sbíraje je, viděl jsem, že každý zakořeněn v zemi a že to není žvanec, nýbrž jakási rostlina”.
„Je to rostlina : vyrostla z božího daru, jejž jsi ty, Petře, zaházel”, odpověděl Ježíš.
Petr prosil za odpuštění a Pán Ježíš mu odpustil.
Pak šli dále a když přišli do nejbližší vesnice, pán Ježíš vešel k chudé ženě a požádal ji, aby mu tu rostlinu, co Petr sesbíral, připravila; když nevěděla kterak, Pán Ježíš jí pověděl, že se dělá s octem. Jídlo to, když připravrno bylo, Petrovi i ženě chutnalo, – a byly prý to houby. Poněvadž ale vyrostly ze soust od chudého přijatých, chtěl Pán Ježíš, aby chudým lidem užitek z nich přináležel, a proto naučil tu chudou ženu je připravovat a pověděl jí, kde jich sbírat, a proto se prý houby tak velice plemení.
Ale že Petr, ustavičně žvýkaje, přece syt nebyl, proto prý též houby nesytí.