Za starých časů stalo se, že šlo vejce na vandr. Když tak jde na ten vandr, potká je vůl: „Kam jdeš?” ptá se ho.
„Jdu na vandr”, odpoví vejce. „I já jdu, budeme dva”, řekl vůl a šli dále. Potkali koně.
,,Kam jdete?”
„Jdeme na vandr”.
„I já jdu, budeme tři“.
Šli dále, potkali kočku. I ta šla s nimi; bylo jich čtvero. Zase šli dále, potkala je kačice. I ta šla s nimi; bylo jich patero. Šli dále, potkali moráka.
„Kam jdete všeci ?”
„Jdeme na vandr”.
„I já půjdu s vámi, bude nás víc”. Bylo jich šestero.
Šli dále, potkali raka. I ten šel s nimi, a tak jich bylo sedmero.
Šli a šli, až přišli do lesa, a tam nebylo ani ptáčka, ani žádného zvířátka, všude všecko pusto. Vandrovníčkové měli hlad, nebylo čeho pojist a noc se blížila. I pravilo vejce kočce: „Ty máš dobré oči, vyškrab se na strom a pozři, neuvidíš-li někde světla !”.
Kočka se hned na strom vydrápala, a když byla nahoře, viděla daleko chyšku a v ní světélko. Rychle slezla a povídala to ostatním.
„No, už je dobře, tam půjdeme, a kdyby tam i čerti byli, musí nám dát jíst!” řeklo vejce.
Šli. Když k chyšce došli, povídá vejce koňovi, aby zabuchal na dvéře. Kůň zabuchal na dvéře, a ven vyšla
stará baba.
„Co tu chcete, co tu hledáte? Hned se kliďte, jak moji chlapci přijdou, všecky vás pobijou”, baba na ně spustila.
„Ej, pobijou, nepobijou, jen ty se o nás nestarej, ale dej nám jíst“, pravilo vejce.
„Eh, kliďte se mi, já pro takové pocestné nic nemám“, odpověděla baba.
Tu se vejce velice rozhněvalo a kázalo volu, aby vzal babu na rohy a do lesa ji zanesl. To se také v okamžení stalo; vůl odnesl babu do lesa, hodil ji do jámy a přiběhl nazpět. Tu když do chyše vešli, slyšeli přicházet člověka. Všickni se lekli, jen vejce ne: poručilo hned, aby se kůň za dvéře postavil, vůl doprostřed jizby, kočka aby na ohnisko vlezla, na polici krocan, pod lavici kačice, rak musel vlézt do škopka do vody. Když byl každý na svém místě, zhasilo vejce světlo a samo se zahrabalo do popela na ohništi.
Obyvatelé té chyšky byli zbojníci; dva přišli domů, tři zůstali na zboji. Podivili se, že není světla v chyši a že jim nejde baba otvírat.
„Snad zaspala“, praví jeden.
„No však ji zbudím”, řekl druhý a vešel do dveří.
Ale tu kůň vyhodil, až zbojník odletěl.
„Ký to čert!” zvolá zbojník a skočí do jizby; a tu vůl začne ho rohama klát a když skočí zbojník k ohništi, aby si rozžehl, kočka ho začne drápat, a jak sahá do popela, vejce se rozpukne a zastříkne mu do očí. I skočí ke škopku, aby si oči vymyl, ale tu ho popadne rak za prst.
„Ej sto kozlů vám do hrdla, totě není s dobrým!” zvolal zbojník a hledal dveří; ale vůl ho ještě rohama dobíjel, a krocan volal: „Udri, udri!” a kačička : „Tak, tak, tak, tak!”
Stěží přišel zbojník ven a tu vypravoval kamarádům, co se mu stalo v chyši. ,,Za dveřmi stojí mlatec se čtyřmi cepy, na prostředku jizby jeden stojí se železnými vidlemi, na ohnisku je drapač, v popelu jeden střílí, a ve vodě jeden stříhá; na polici volá udri, udri, a pod lavicí tak, tak, tak!”
I lekli se zbojníci, utekli do lesa a do chyšky se již nevrátili. Žilo tam tedy vejce se svými tovaryši v pokoji, dokud nesnědli, co tam byli našli; potom se nejspíše domů vrátili.