Pastýř mel starého psa, kterého volal Bodrikem.
Bodrik byl velmi stár, neměl už ani jediného zubu, kulhal a po těle měl plno jizev od vlčích zubů. Byl vždy věrným pastýřovým přítelem a neohroženým obhájcem stáda. Ale cože, když byl stár!
„Se starým psem na. smetisko,” řekl jednoho dne pastýř, „nač chovat starou psinu, vždyť může mladý ovce zavracet a strážit’“.
Vyhnali tedy starého Bodrika na smetisko a nedali mu ani žrát; mladého nakrmili a vypustili, aby hlídal.
Bylo toho velice líto starému Bodriku, že ho pastýř vyhnal; lehl na smetisko a plakal. Přišla noc; mladý pes zalezl do boudy a usnul. Starý pes, zvyklý bděle spát, spal i na smetisku jen tak na půl očka. Tu najednou ucítil vlka; vstal, chtěje rychle přeskočit plot, ale nohy mu sklesly slabostí, poněvadž byl Iačen.
I smuten zase lehl a pomyslil si: „Když mne hospodář nenakrmil a vyhnal, nuž nech si vlk ovci vezme”.
Zůstal ležet a také ani nezaštěkal. Mladý pes tvrdě spal, vlka necítil, a vlk pěkně v tichosti ovci z ohrady si odnesl.
Ráno, když hospodář přišel ovce dojit, viděl, že jedna je tatam a že ji vlk odnesl. Teprv poznal, jak špatně mladý pes hlídal; litoval, že starému ublížil.
„Eh věru, kdyby starý Bodrik byl střehl, nebyl by vlk ovce odnesl”, pravil a přivolav starého psa k sobě, pohladil ho a dobře nakrmil. Bodrik se mu okolo nohou uvíjel a všecek byl uradován. Večer neležel na smetisku, ani v boudě, ale obcházel okolo ohrady, jakoby věděl, že vlk, kde jednou ovci sežral, rád se vrací. Vskutku, vlk přišel namlsán; ale tenkráte musel utřít hubu.
,,Co tu chceš?” vyjel naň Bodrik, když se k ohradě přiblížil.
„Nuž, co chci, ovci chci”, odpověděl vlk.
„Jdi, darebo, já ti ovce nedám”, řekl mu Bodrik.
„No, jen mi jednu dej, můžeme ji míti do spolku”.
„Já žádných spolků s tebou nechci; včera mne hospodář nenakrmil, byl jsem lačný a slabý, tož jsem ti ovci dal; ale dnes mne hospodář dobře nakrmil, jsem silný dost a ovce ti nedám”.
„Když mi ovce nedáš, půjdeme spolu na potyčku!”
„No, když ti libo, půjdeme, jen počkej, až si odbavím hlídku, potom přijdu do lesa a budeme se potýkat”, řekl starý pes. Vlk, když viděl, že ovce nedostane, odešel, ale umínil si na psu se pomstít; proto pozval si medvěda a lišku, aby mu pomáhali.
Pes znaje vlčí obyčeje, nešel sám do lesa, ale vzal si na pomoc kusou svini a starého kocoura — kamarády domácího dvora. Když medvěd a liška kulhavého psa, starého kocoura a kusou svini přicházet viděli, velice se ulekli.
„Hle, bratrové”, zvolal medvěd, „jak ten prvý kameny sbírá, kterými nás ubije!” Pes kulhal, medvěd myslil, že sbírá kameny.
„Hle, ten druhý!” zvolala liška, ,,seká šavlí okolo boků!’“ ¡Metal kocour ocasem a liška měla za to, že se šavlí ohání.
Ale jak uslyšeli kusou svini rochat, tu se ulekli; medvěd vylezl na strom a liška skočila do trní. Když vešla domácí zvířátka do lesa, kocour ustavičně vrčel: vrnívrnívrní”. Liška rozuměla, že říká „v trní, v trní”, ulekla se, vyskočila z trní a utíkala do lesa. Kusá svině zase začala rochat pod stromem, na nějž medvěd vylezl, ”„hrhrhrhr”. Medvěd rozuměl, že říká „hor, hor“ a že nahoru vylézti chce, lekl se, rychle slezl se stromu a utíkal pryč.
Když viděl vlk kamarády utíkat, dal se také v útěky. .Starý Bodrik opanoval bojiště a vrátil se vesele se svými kamarády domů. Od té doby měl se u pastýře dobře až do smrti.