Byli dva výměnkáři, stařeček a stařenka.
Přišlo jaro, s jarem oračky, kopačky a setí.
Povídá stařeček: „Víš ty co, maminko, letos uspoříme si práce. Všecko řepné semeno zasejeme na jednu hromadu v zahrádce pod okny!“
„A hlavatici nepřesadíme, ale všecku stáli necháme”, přisvědčovala stařenka.
„To bude veliká řepa!” těšili se oba, „celou zimu z ní budeme mít jídel dost“.
Jak řekli, tak vykonali.
Repa rostla, rozkládala se po celé zahradě. A když došlo na sklizeň, vzal stařeček motyku, šel řepu vydobýt. Ale nic s ní nespravil, neboť řepa byla ze všech řep nejřepovatější, velmi veliká.
I přivolal stařenku. Oba táhli, táhli, ale ji nevytáhli.
Šla okolo teta s vejcemi, a prosili ji za pomoc.
Chytila se tetka babky, babka dědka, dědek řepy a táhli, ale řepy nevytáhli.
Šla zas kmotra s máslem: „Pojď, kmotřenko, pomáhat!”
Chytila se kmotra tetky, tetka babky, babka dědka, dědek řepy a táhli, ale řepy nevytáhli.
Hnala dcerka krávy na pastvu: „Pojď, dceruško, na pomoc!”
Chytila se dcerka kmotry, kmotra tetky, tetka babky, babka dědka, dědek řepy a táhli, ale řepy nevytáhli.
Jel šohaj na oračky: „Pojď, synku, na pomoc!”
Chytil se šohaj dcerky, dcerka kmotry, kmotra tetky, tetka babky, babka dědka, dědek řepy, a táhli, ale řepy nevytáhli.
Nesla baba dříví z lesa: „Pojď, babice, pomoz táhnout!”
Popadla baba šohaje, šohaj dcerku, dcerka kmotru, kmotra tetku, tetka babku, babka dědka, dědek řepu a táhli, až vytáhli řepu nejřepovatější.
Stařeček se stařenkou odnesli řepu do komory, krájeli z ní celou zimu a kolébali vnoučata.