Že je všude hodných i nehodných lidí, o tom se Petr, choďe s Pánem Ježíšem, často přesvědčil.
Jednou přišli pozdě večer do vsi. Pán Ježíš chtěl žádat noclehu v nejchudší chalupě, ale Petr prosil mistra, aby šli do některého z velkých statků: tam že bývá všeho dost, že dostanou zajisté dobrou večeři a nocleh.
Pán Ježíš Petrovi nebránil, řka mu, aby šel. Ale sám zůstal před tou chudou chaloupkou sedět. Petr šel do statku, který byl ze všech největší.
„Tu bude všeho dost, a dostaneme dobrou večeři a nocleh, myslil si Petr. Ale mýlil se. Selka ho zhruba odbyla řkouc, že ona nevaří pro tuláky, aniž pro ně lože má.
Petr se mrzel, že mu tak zmehlo, ale nedal se ještě odstrašit a šel do druhého statku; však i tam ho odbyli – a tak i v třetím. Domrzelo họ to, a vrátil se s nepořízenou k mistru.
„Pojď, zkusíme to zde v té chaloupce”, řekl mu Ježíš, a oba vešli do chalupy. Zastihli ženu s dětmi právě při večeři. Bylo viděti na všem velkou chudobu.
Petr myslil si: „Tu nepochodíme, vždyt nemá ta vdova sama nic!”
Ale mýlil se. Když Ježíš o nocleh a večeři prosil, odpověděla mu vdova velmi ochotně: „Chcete-li za vděk přijmout tím, co vám podat mohu, ráda vám posloužím”.
Ježíš byl spokojen se vším, a vdova hned vstala, šla ven a přinesla jim na míse polívku. Omlouvala se, že je polívka málo mastná, ale jakkoliv by ráda více byla omastila, že nemá více oleje.
„Petře, počítej ta očka, co na polívce plují!” řekl Pán Ježíš.
Petr počítal a bylo jich výše kopy povrchního jen počtu. Když se najedli a odebrat se měli na lože, jež jim vdova, jak nejlépe mohla, na ponebí ustlala, vysázel Ježíš na stůl tolik též zlatých penízů, co na polívce oček bylo, a všecky je ženě daroval. Ubohá vdova nevěděla, kam se radostí podít.
Časně ráno šla do sousedního velkého statku koupit mléka, aby pocestným dobré snídaní připravit mohla, a tu selce vypravovala, jak ji pocestní za trochu špatné polívky obdarovali, že co na ní oček bylo, tolik že zlatých penízů dostala.
Selka ta byla lakomá. Řekla tedy ženě, aby pro ně nevařila, že ona si je sama na snídaní pozve, že má všeho doma, a že je může snadněji dobrou polívkou poctít než ona.
Žena odpověděla jí, že to pocestným vyřídí, budou-li chtít přijit. Když to žena doma Petrovi a Pánu Ježíši povídala, řekl Pán Ježiš, že půjdou.
Šli, provázeni díkůučiněním chudé vdovy.
Bohatá selka připravila jim polívku velmi dobrou a tak ji omastila, že nebylo pro olej vidět polívky.
„Když zaplatili špatnou polívku tak dobře, kterak mi tu dobrou zaplatí!” myslila si.
Ale Pán Ježíš neporoučel Petrovi počítat očka. Nebylo také co počítat, bylo jen jedno oko přes celou mísu.
„Ale, Pane”, řekl Petr, „ta selka by zasloužila, abys za její zdvořilost se jí odměnil, a za tu dobrou polívku. Ta včerejší nebyla tak dobrá”.
„Petře, mně chutnala lépe než tato; chudá vdova omastila ji poslední kapkou oleje a dala ji s upřímností, nečekajíc žádné odměny. Tato dává ze zisku a proto odměny nezasluhuje. Jen kdo rád ze svého udělí, tomu Pánbůh nadělí,” řekl Ježíš Petrovi.
Ale selka také slyšela, poslouchala za dveřmi, a velice ji to mrzelo. Když od stolu vstali, zdvořile selce poděkovali a šli dále.