Strýčkův svátek

U pana Slavíka bydlel jeho bratr, pan učitel. Byl strýčkem dětí páně Slavíkových, Karlíčka a Bertičky. Děti ho měly rády, a on je také miloval.

Na den sv. Jana Křtitele slavil pan učitel svůj svátek.

Pan Slavík i paní Slavíková chtěli jej překvapit pěkným dárkem. Také děti projeví mu v ten den svou lásku a úctu.

Tatínek napsal dětem milé přáníčko: Karlíčkovi delší, Bertičce kratší. Děti naučily se svým přáním a dovedly je pěkně odříkávat.

V den sváteční vstaly časně ráno, oblékly se, ještě si přeříkaly přání. Potom vzala Bertička krásnou kytici, již chtěla dáti strýčkovi, jenž měl rád květiny.

Prošly několika pokoji a brzy stanuly u dveří pokoje strýčkova. Karlíček zaklepal, uvnitř ozval se zvučný hlas: „Vejděte!“

Děti vkročily do pokoje a strýček uvítal je s úsměvem. „Aj, vy jste ranní ptáčkové! Co pak mi nesete?“‚

Karlíček se uklonil, otevřel ústa — však nemohl si vzpomenout na začátek přání.

„V měsíci růží libovonných“… honem mu napověděla sestřička, jež přání Karlíčkovo také uměla.

To pomohlo.

Karlíček začal rázně odříkávat:

„V měsíci růží libovonných památný slavíš, strýčku, den…“

Přednášel dále své přání, ani jednou se nezajiknul. Teprv ke konci stala se mu nehoda. Měl zakončit verši:

„… a proto tebe, strýčku, budu vždy vážit si a milovat!’“

Karlíček však, aniž by si toho byl vědom, řekl:

„… a proto tebe, strýčku, budu vždy vařit si a milovat!“

Bertička propukla ve smích. Hned však si vzpomněla, že si počíná neslušně. Zakryla si tedv obličej kyticí a násilně potlačovala smích.

Však také strýček se rozesmál. Poklepal chlapci na rameno a řekl vesele: „Děkuji ti, Karlíčku, za pěkné přáníčko. Jenom, máš-li mne opravdu rád, nechtěj si mne vařit!“

Teprve nyní poznal Karlíček, jak se přeřekl. Zahanben sklonil hlavu a slzy mu vstoupily do očí.

Však dobrý strýček hned jej utěšil: „Netrap se proto, hochu! Takové přeřeknutíčko přihodí se i dospělým a znamenitějším řečníkům, než jsi ty! Vím, že mne máš rád a že mi přeješ všeho nejlepšího! Znovu ti děkuji!“

Laskavě přivinul hocha k sobě a políbil jej.

„A teď co ty, Bertičko?“ obrátil se k dívence.

Bertička se usmála. Vynikala vždy dobrou výřečností a nebojácností. Byla si tedy jista, že se nezmýlí jako Karlíček. Příjemným hláskem odříkávala své přáníčko. Právě dospěla k místu, kde dítky byly přirovnávány k útlým květinkám a strýček — totiž jeho hovory s nimi — k oživující, posilující rose.

Dívajíc se na strýčka, pronášela ono místo, jež končilo veršem :

,,…a ty, strýčku, jsi ta rosa!’“

Dívenka však řekla něco jiného:

,,… my děti jsme útle kvítky, a ty, strýčku, jsi ta — vosa!’“

Vykřikla ustrašena a honem se schovala do koutka.

Skutečně, vletěla sem právě otevřeným oknem vosa, které se Bertička vždycky nesmírně bála.

Teď se smál zase Karlíček a pan učitel také.

Vyhnal vosu z pokoje a potom se smíchem zlíbal uzarděnou Bertičku.

A ještě dlouho škádlíval děti, říkaje žertem: „Budeš si mne, Karlíčku, vařit? A ty, Bertičko, nebojíš se mne. když jsem jako vosa?“


Vydáno

V pohádce je: