babička

Byli dva výměnkáři, stařeček a stařenka.

Přišlo jaro, s jarem oračky, kopačky a setí.

Povídá stařeček: „Víš ty co, maminko, letos uspoříme si práce. Všecko řepné semeno zasejeme na jednu hromadu v zahrádce pod okny!“

„A hlavatici nepřesadíme, ale všecku stáli necháme", přisvědčovala stařenka.

„To bude veliká řepa!" těšili se oba, „celou zimu z ní budeme mít jídel dost“.

Jak řekli, tak vykonali.

Oj, což je nám blaze, věru,
že je mezi námi
babička má, usměvavá,
s písní, s pohádkami!

Skrčíme se ku babičce
pěkně ve chumáči,
a babička vypravuje
k smíchu a zas k pláči.

Ach, babička vypravuje
tak milými slovy,
jak slepička pomáhala
bratru kohoutkovi.

O dítěti osiřelém —
ta je smutná, pane!
sotva začne, po tváři nám
drobná slza kane.

Potom začne o Palečku,
o maličkém hošku:
kdo pak by se při té zkazce
nerozesmál trošku!

Jindřiška měla bohaté rodiče. Tím velice zpyšněla; na chudší lidi navykla si pohlížeti z vysoka. Rodičům však zůstala utajena tato nepěkná vlastnost dcerušky; jinak by ji byli pokárali.

Dívčinka byla také marnivá. Zakládala si na svém zevnějšku, chlubila se svým pěkným oděvem, a když ji nikdo neviděl, se zálibou zhlížívala se v zrcadle.