pes

Jarmilce přinesl Ježíšek hezoučkou knížku s malovanými obrázky domácích zvířat. Dívenka měla ráda zviřátka; proto ji tento dárek od Ježíška zvláště potěšil. Mnohá zviřátka v knížce vyobrazená hned jmenovala; kterých dosud neznala, tatíček jí ochotně pověděl jejich jména. Jarmilka si je zapamatovala a nikdy si je nezmýlila.

Když už všem ukázala knížku, vzpomněla si na jejich velikého psa Broka, jenž byl jí vždy milým a trpělivým společníkem.

Zavolala jej k sobě: „Pojď sem, Broku, něco ti ukážu!"

Adolf se rozstonal, a jeho nemoc byla zlá. Měl velikou horkost, hlava ho bolela, pozbyl chuti k jídlu, v noci blouznil.

Jeho dobří rodiče vytrpěli o něho mnoho strachu.

Díky jejich péči a zkušenosti lékařově hoch konečně vyvázl z nebezpečí. Bolesti a horečka zmizely, slabost v údech však dosud nepolevila. Poněvadž Adolf po všecku nemoc nepožil téměř ničeho kromě léku, svařené, ochlazené vody a trochy mléka, pociťoval nyní veliký hlad. Lékař však přísně zakázal, aby mu nedávali do syta se najíst, zejména ne pokrmů méně stravitelných.

Pastýř mel starého psa, kterého volal Bodrikem.

Bodrik byl velmi stár, neměl už ani jediného zubu, kulhal a po těle měl plno jizev od vlčích zubů. Byl vždy věrným pastýřovým přítelem a neohroženým obhájcem stáda. Ale cože, když byl stár!

„Se starým psem na. smetisko," řekl jednoho dne pastýř, „nač chovat starou psinu, vždyť může mladý ovce zavracet a strážit'“.

Vyhnali tedy starého Bodrika na smetisko a nedali mu ani žrát; mladého nakrmili a vypustili, aby hlídal.