Malá Madlička odjela se svými rodiči k letnímu pobytu na venek. Ubytovali se v přívětivém statečku, kam dojeli pozdě odpoledne. Madlička byla dlouhou cestou unavena; už se ani nemohla dočkati, až ulehne do postýlky.
Z jizbičky se jí ani nechtělo. Zpola naslouchajíc hovoru svých rodičů s hospodářovou rodinou, vyhlížela okénkem na dvorek, kde vykračoval si kohout mezi slípkami a holoubky. Vzpomněla si na něco. Vzala matku za ruku a šeptala jí. Matka se usmála.
,,I to víš, Madličko, že ti panímáma přenechá trochu zrní, abys je mohla sypat slepičkám!”
Selka ochotně přisvědčila.
Madlička chtěla zítra hodně časně vstát se slepičkami. Však probudila se hodně pozdě. Tatínek už byl na procházce, maminka urovnávala své věci v pokojíku.
Madlička spěšně posnídala a neúplně oděna běžela k panímámě:
,,Panímámo, mohla bych jít s vámi krmit slepičky?”
Selka se usmála. ,,Dušinko drahá, ty už dávno snídaly!”
Madlička se zakabonila.
Selka však jí dala do zástěrky několik hrstí pšenice; ať jen jde dívenka do zahrady – drůbež nepohrdne druhou snídaní!
Držíc pšenku v zástěrce, běžela Madlička k místu, kde se právě vyhřívaly slepičky s kohoutkem. Drůbež zdržovala se více v zahradě než na dvorku. Hospodář ji tam trpěl, neboť ve štěpnici nemohla havěť způsobiti škody.
Vtom mihnul se u plotu, kde bylo rozvěšeno prádlo, veliký pták, jakého Madlička ještě nikdy neviděla. Zaměřil přímo k ní. Náhle stanul, všecek se rozčepýřil, chvost rozestřel jako vějíř, lalok a krk ještě více zčervenaly – pták svěsil křídla až k zemi, hrábnul nohou a z hrdla vydral se mu zlostný hlas: hudry! hudry!
S ustrnutím pohlížela Madlička na neznámého jí ptáka.
Ten zase zahudroval a skočil k Madličce.
Děvče vykřiklo, pustilo zástěrku a všechna pšenka se vysypala.
Pták ještě vykřikl; potom však začal zobat zrníčka.
Vystrašená Madlička s pláčem ubíhala do stavení.
Matka i selka vyběhly na dvůr.
,,Proč pláčeš, Madličko?” ptala se maminka.
,,Já už nemám zrníčka – přiběhl na mne takový veliký pták udrák a tolik křičel —!“
,,To byl náš morák!” zasmála se panímáma. ,,Zapomněla jsem, že Madlička má červenou zástěrku – a krocan se hned rozzlobí, když uvidí červenou barvu! Jinak ale nikomu neublíží!”
,,Morák – krocan – nemá rád červenou barvu!” s údivem šeptala Madlička. ,,A proč ji nemá rád?” vyzvídala na matce.
,,Toho on ještě nikomu nepověděl!” zasmála se matka.
Madlička často dávala otázky, k nimž bylo nemožno odpověděti tak, aby její zvědavost byla upokojena.
Tys tedy lekla se krocana a vysypala mu všechnu pšenku? Počkej, půjdu s tebou k slepičkám!”
Uvázala Madličce jinou zástěrku, modrou, selka do ni dala zrníčka; a zanedlouho radovala se Madlička, kterak drůbež čile zobá, co jí nasypala. Přiběhl také krocan; ale už se nezlobil. Tím udobřil si Madličku, která hodila mu ještě hrst pšenky.
Později přivyknul jí krocan tak, že od ní neutíkal, když jej i hladila. A protože už nikdy nevzala zde červenou zástěrku, krocan se na ni už také nikdy nerozzlobil.