Jiříkova pouť za doktorem Sluníčkem

Byl podzimní mlhavý den. Nikde človíčka, ptáček nepřelétl, zvuk se neozval.
Jiřík zadíval se oknem. Na maminku myslil, na její nemoc. Slyšel, jak lékař pravil k nemocné: ,,Jak se daří, matko?"
,,Ale, pane doktore", vzdychla si nemocná, ,,už to lepší nebude"
„I bude, jen co přijde jaro! To počasí nyní není pro nemocné, paní Zima všecko moří; ale doktor Sluníčko, ten všecko uzdraví".
,,Prosím, kde najdu pana doktora Sluníčka?" zeptal se Jiřík nenadále.
,,Oh, synáčku", povídá doktor, ,,ten je nyní daleko, někde za mořem na cestách! Musíme počkat, až se vrátí".
„A zatím maminka umře", povzdechl Jiřík.

Od té chvíle myslil jen na doktora Sluníčka. Umínil si, že ho půjde hledat. Vymlouvali mu to, matka plakala, Jiřík jinak nedal a prosil tak dlouho, až maminka svolila.

I vydal se na cestu za doktorem Sluníčkem. Šel a šel, až přišel do říše Rovnosti. Tam byli všichni lidé ve všem sobě rovni: byli stejně velcí, stejně tlustí, stejně ostříháni i ustrojeni; měli stejné jmění a stejné domky: stejně pracovali, bavili se i spali; měli stejně mnoho peněz i rozumu. Nikdo nesměl míti ani víc ani méně. Všichni také musili býti stejně spokojeni. Ve všem byla rovnost.
Jak tam Jiřík došel hned ho změřili. Poněvadž byl o decimetr vyšší, zavedli ho ke králi, aby jej odsoudil.
Král se ho vyptal, co a jak, odkud je a kam se ubirá, a povídá:
„Propustím tě, ale pod jednou podmínkou. Má dcera je tuze nemocna, a nikdo ji nemůže uzdravit. Přeptáš-li se doktora Sluníčka, co by ji uzdravilo, můžeš odejít."
Jiřík rád slíbil, co král žádal, a ten ho propustil.

A zase šel, až došel do říše Nerovnosti. Tam byli lidé nestejně velicí, jako stupínky, od trpaslíků až po obry. I domky byly podle toho. Lidé byli samá nádhera, zlato a hedvábí, jiní zase samý cár: jedni jezdili v kočárech, druzí se vláčeli o berlách; jedni hodovali a hýříli, druzí umirali hladem. Tak tam bylo všecko nerovné, nestejné, a všude panovala závist a nespokojenost; žádnému se tam nelíbilo, Jiříkovi také ne. Vida, že i cesty jsou nerovny, začal hubovat na ten pořádek, ale už ho vlekli ke králi.
Král ho vyslechl pozorně a povídá:
,,Propustím tě, ale pod jednou podmínkou. Mám nemocného syna, a nikdo ho nemůže uzdravit. Zeptáš se tedy doktora Sluníčka, jaký lék je proti princově nemoci!"
Jiřík slíbil a šel dále.

Došel do říše Podivnosti. Tam viděl lidi, kteří měli hlavy opičí, psí, kočiči i koňské; rovněž na těle nosili kožešiny zvířecí, ba i peří nebo celé ptáčky na kloboucích! Z úst vycházel jim kouř a před očima nosili skleněné tabulky. Jiřík, jak ty divné postavy spatřil, smál se z plna hrdla. I chopili jej za limec a vedli před krále.
Ten se ho na všecko vyptával a na konec povidá:
„Zasluhuješ trestu, ale propustim tě na svobodu, splníš-li mé přání. Jsem nemocen; zeptáš-li se tedy doktora Sluníčka, co by mne uzdravilo?"
Jiřík slíbil a pospíchal dále.

K večeru dorazil k vysoké hoře. Tu náhle končila se cesta. Jiřík stanul nevěda, co si má o tom myslit. Přemýšlel, zdali by se neměl pustit vzhůru. Byl však velice unaven a také pozoroval, že hora je neschůdná. Posadil se tedy klidně, vyndal z brašny chléb a jedl.
A co tak jí, vidí všude plno pahrbečků, a tu a tam se cosi v trávě bělalo jako kosti.
Vstal, vzal předmět do ruky ... Brr! skutečná kost, lidská kost!
,,To jistě je nějaký hřbitov!" pravil u sebe a zamyslil se.
Náhle, kde se vzal, tu se vzal, stál před ním veliký stařec v bílém plášti. Vlasy a vousy splývaly mu až k zemi.
Opíral se o dlouhou sukovitou hůl. Jiříkovi napadlo, že snad je to obr, který pohlcuje lidi zbloudilé.
,,Ach, proto nevede cesta dále, proto ten hřbitov tady!" napadlo ho. I klesl na kolena a prosil za smilování.
„Neboj se, červíčku zemský", promluvil stařec hlasem kovovým, ,,nejsem obrem lidojedem, za kterého mne považuješ. Jsem Čas. Vyšel jsem z temna věků dávno minulých a viděl, jak všecky věci učiněny byly. Mně nezůstane nic utajeno; proto také vím, že hledáš doktora Sluníčka. To je můj syn a bydlí za mořem na vysoké hoře. Všichni, kteří před tebou po této cestě kráčeli a pokusili se vystoupiti na tuto horu, zaplatili svoji odvahu životem. Proto cesta nevede dále, proto vidíš tolik hrobů - sám jsem neštastné zde pochoval. Někteří se zavčas vrátili a zůstali tak aspoň na živu. Chceš-li tedy zachovati život, radím ti po dobrém: jdi domů!

,,Odpusť, pane vzácný", zvolal Jiřík v slzách, ,,nemohu se vrátit, nesmím. Mám doma nemocnou matku a nedostanu-li se k panu doktoru Sluníčkovi, maminka mi zemře. Ach, slituj se a netrestej!"
Stařec se zamyslil, byl dojat. Potom pravil:
Těší mne, Jiříčku, že máš svou matičku tak rád. Proto ti chci pomoci. Vyvedu tě sám na horu, a ty za to vyřídíš mému synu Sluníčkovi pozdravení. Upozorňuji tě však, že to bude cesta krušná. Musíš se na ni spánkem posilnit".
Řka to, zmizel Čas.
Jiřík pln dobré mysli ulehl do trávy a zadíval se do nebe.
Po nebi pluly večerní červánky zrovna přes horu.
Jiřík se dívá a dívá a najednou se mu zdá, že to nejsou červánky, ale ohromné ryby.
„Tam to má hlavu“, povídá, „tam ploutve a ocas. Kdybych tak vylezl na tu vysokou horu, která dosahuje až do nebe, viděl bych to zblízka, a hned bych poznal, jsou-li to opravdu ryby..."
Tak rozjímaje usnul, ani o tom nevěděl. Probudil se teprve, když se mu slunce smálo do obličeje. Protřel si oči a spatřil opět horu. I vzpomněl si na ryby, které včera viděl, i na starce. Vytáhl chléb a sotvaže posnídal, už stál před ním Čas.
„Vstaň a pojď!" vybízel a vedl jej ke skále, z níž se prýštil pramen křišťálové vody.
„Zde se napij z toho pramene čarovného. To ti dodá síly, abys cestou nesřítil se s hory!"
Jiřík uposlechl, napil se a hned pocítil, jak mu do těla vjela síla, že by si byl troufal skály rozhodit.
„Chyť se mého pláště", poručil Čas, ,,a touto holi se opírej!"
Jiřík vzal hůl, chopil se pláště starcova a počali vystupovati.
Šlo to těžce. Hora byla velice strmá a hladká jako sklo. Chybný krůček a mohli se sřítit do propasti. Jiřík se ovšem několikrát smekl, ale na štěstí vždy se pláště pevněji zachytil a hůl rázněji do skály zabodl. Cesta byla čím dále tím obtížnější. Dostavila se únava, slunce pražilo nemilosrdně. Jiřík se potil, už sotva dechu popadal, sotva se pláště držel, -- ale nepovolil. Večer konečně octl se nahoře. Nebe měl tak blízko nad sebou, že by je byl mohl rukou dosáhnouti.
Díval se, co to na druhé straně za horou. Spatřil jen samou vodu. Stařeček mu vysvětlil, že je to moře.
Vtom si Jiřík vzpomněl na včerejší ryby a pravil:
,,Už se nedivím, že tam jsou tak veliké ryby, jaké jsem včera viděl plovat nad touto horou!"
Budou ti pomáhat“, řekl Čas. ,,Donesou tě přes moře na druhou horu, kde bydlí můj syn Sluníčko. Musíš zde čekati tak dlouho, až poplavou přes tuto horu. Pak uvidíš sám, co máš dělat. Ale nezapomeň pozdravovat ode mne pana doktora, sice by se ti vedlo zle!"
To řka zmizel, a Jiřík zůstal na hoře sám. Díval se na nekonečnou hladinu, která se leskla jako zrcadlo a hrála všemi barvami v záři zapadajícího slunce. Ani nedal pozor, jak z vody vynořily se ohromné ryby. Octly se
na obloze a zarďely se v záři zapadajícího slunce. Když už byly hodně vysoko, spatřil je a rychle se ukryl za balvan, odkud je pozoroval, jak plovou blíž a blíže. Všecek se chvěl vida, že už jsou tak blizoučko. Když připluly zrovna nad horu, nemohl se už zdržet a vyskočil jedné rybě na hřbet. Tak plaval dál a dále po obloze.

Brzy přeplul moře a dostal se konečně nad horu, kde měl doktor Sluníčko svůj palác. Všecko se tam lesklo od zlata a drahých kamenů, až oči přecházely. Ale Jiřík si dodal srdce a jak ryba dostihla vrcholu hory, seskočil na zem.
Doktor Sluníčko nebyl ještě doma a ve zlatém zámku všecko spalo. Mohl tedy Jiřík bez překážky projít zlatou branou a rubínovým nádvořím a dostati se až do velikého sálu. Tam bylo mnoho stolů a na nich mnoho mis a číší.

Jiřík, který už tak dávno nic lepšího nepojedl, posadil se hned za stůl a dal se do jídla. Také zapíjel z číše. Ani si nevšiml, že u krbu sedí stařenka. Dřímala, ale spaní měla slabé, jako lidé staří. Jak zazvonila čiše, procitla stařenka a s podivenim pozorovala cizince. Překvapením nemohla ani promluviti.
Zatim se Jiřík nasytil a napil a nyní se rozhlížel. Tu spatřil stařenku i vstal hned od stolu, uklonil se jí, pozdravil zdvořile a omlouval se.
..Jak jsi se dostal až sem?" povídá stařenka, tisíce tisíců let lidská noha sem nevkročila!"
Jiřík musil s barvou ven a vypravoval, co a jak, i pozdravení od Časa vyřídil.
Stařenku to velice potěšilo, že Čas ji vzkázal pozdravení.
Povídá: „Už jsme se mnoho let neviděli. Čas je můj muž a já jsem matka Sluníčkova. Tvé štěstí, Jiříku, jinak bys svoji opovážlivost zaplatil životem. Ale žes mi přinesl pozdrav od muže, nemohu se na tě horšit; musím tě jako hosta uctít a tebe chránit. S panem doktorem Sluníčkem není žertu. Musíš napřed hledět, abys se někam ukryl!"
Potom ještě doložila: ,,Tvé otázky sama přednesu, až syn bude při tabuli... Teď se honem ukryj, zdá se mi, že syn můj se již blíží..."
Zdaleka bylo slyšet hučení a dunění, jako by po obloze ujížděl nějaký těžký vlak. Zároveň se vše ozářilo jako při požáru, a zář stále rostla. Konečně dunělo jakoby tisíc vlaků najednou a celý zámek zaplál jediným ohněm.
Doktor Sluníčko přijel, aby si po své denní pouti odpočinul. Měl mnoho pacientů na zemi, kteří naň čekali, a neměl po celý den ani chvilky pokoje. Uzdravoval denně tisíce lidí a nebral za to ani halíře; za to chtěl mít aspoň večer pokoj. Nic ho tak nerozhněvalo, jako když opozdilí pacienti o půlnoci mu zatloukli na okno. Proto, jakmile se přihnali jeho ohniví oři ke hradu, vyskočil doktor z kočáru a nemyslil už na nic jiného, nežli aby se nasytil a vyspal.
,,Matičko, rychle večeři!" volal. „Mám hlad, že bych zeměkouli snědl!"
Zasedl za stůl a stařenka mu předložila všecka jídla.
Ale doktor Sluníčko okamžitě poznal, že už kdosi od pečeně jedl.
„Kdo jedl pečeni, matičko?" zvolal.
Zdřímla jsem“, povídá stařenka, „tu sem vklouzl pes a kousek pečeně uchvátil".
Doktor neříkal nic. Najednou zase videl, že kus koláče chybí, a zvolal:
,,A kdo tohle uchvátil?"
,,Vyšla jsem na dvůr, vlezla sem kočka a uchvátila kousek."
Doktor jedl dál. Ale jak začal pít, hned poznal, že mu z číše ubylo.
„A kdo tohle upil ?"
Stařenka neměla, na koho by vinu svedla, proto řekla:
„Sama jsem se napila".
Syn večeřel dále. Po chvíli stařenka začala dřímati.
Náhle povídá jako ze spaní: ,,Čas nám vzkázal pozdravení".
„Cože?" podivil se doktor. ,,Kdo pak donesl pozdrav?"
,,Clověk --"
„Kde je?"
,,Pod postelí".
Doktor nahlédl pod postel a povídá: „Polez ven, červíčku!". Dal si od Jiříka všechno vyložit. Jiřík nic nezamlčel. Doktor měl radost.
„To je tvé štěstí", povídá, ,,sice bych tě spálil na Škvarek!"
A zatřásl svými zlatými vlasy, až jiskry sršely na všecky strany.
Jiřík div neshořel. Ale dodal si srdce a řekl:
„Pane doktore, odvážil jsem se daleké a nebezpečné cesty k vám pro svoji ubohou matku. Prosím vás, řekněte, co by ji uzdravilo ?"
Doktor Sluníčko se zamyslil a pak pravil vážně:
„Zde máš lahvičku. Jediná kapka této tekutiny uzdraví každou nemoc".
Jiřík poděkoval a schoval lahvičku.
Doktor Sluníčko doložil: „Nyní jez a pij, hochu!"
Jiřík jedl a pil a přemýšlel, jak by se zeptal, čím uzdraviti princeznu v říši Rovnosti, ale netroufal si. Náhoda mu pomohla.
Matka Sluníčkova ze spaní šeptla:
„Chudák princezna je nemocná!"
,,Co to říká matička ?" podivil se doktor, a Jiřík s radostí mu všecko pověděl.
,,Ta princezna je proto nemocna, že v říši Rovnosti není prince. Až princ přijde, princezna se uzdraví".
Opět jedli a pili.
Najednou stařenka ze spaní šeptá:
,,Chudák princ je nemocen".
,,O kom mluví matička ?" vyzvídal doktor.
,,O princi z říše Nerovnosti", povídá Jiřík a jal se vypravovati vše, co věděl.
„Princ je nemocen proto, že ho král drží jako v zajetí. Kdyby mu dovolil ze sadu utrhnouti nejkrásnější růži a donésti ji oné princezně, uzdravil by se!"
A zase jedli a pili.
Náhle stařenka ze spaní zvolala :
Chudák král je taky nemocen!"
,,Jaký král?" diví se doktor.
,,Král V říši Podivnosti", vysvětloval Jiřík a zase všecko vypravoval.
Doktor povídá:
,,Inu, v říši Podivnosti je všecko podivné, i ta nemoc králova. Tento král vlastně není nemocen. Ale jednou se mu zdálo, že byl nemocen, a od té doby myslií že je to pravda. Kdo mu řekne, že je zdráv, toho dá vsadit do žaláře. Dej mu něco užívat, třeba čistou vodu, a řekni
mu, že se tím jistě uzdraví!"

Jiřík poděkoval za rady a všichni tři šli spat.
Když druhého dne se Jiřík probudil, byl už pan doktor Sluníčko dávno přes hory a doly.
Matka Sluníčkova mu přinesla snídaní a smála se, že se to tak dobře podařilo. Jiřík také stařence poděkoval a ptal se, jak by se dostal nyní domů.
„Jak jsi se dostal sem, tak se dostaneš zase odtud, jinak ne!" poučovala jej stařenka.
Jiřík tedy vyčkal, až vystoupily z moře ryby, vyskočil opět jedné z nich na hřbet a tak se dostal brzy na horu, kde ho již Čas očekával.
Pověděl mu, jak pořídil a jakou radost měla stařenka, když jí pozdrav vyřizoval. Čas byl spokojen a snesl Jiříka dolů, kde se s ním přátelsky rozloučil.
Jiřík hned spěchal dále a dorazil po několika dnech do říše Podivnosti. Před městem královským nabral ze studánky čerstvé vody a vešel ku králi. Ten měl radost a hned se ptal, co říkal doktor Sluníčko o jeho nemoci.
„Pane králi, jste vážně nemocen“, odvětil Jiřík a podávaje králi lahvičku s vodou, doložil: „Tento lék posílá doktor Sluníčko, Jediná kapka stačí, byste se pozdravil!
Král uchopil lahvičku, vypil vodu, zamlaskal si a řekl:
,,To mi ulevilo! Cítím, že už jsem zase zdráv jako rybka!
A hned nařídil, aby dali Jiříkovi měšec dukátů, a chtěl ho udělati svým osobním lékařem a povýšit jej na rytíře.
Poněvadž Jiřík chvátal domů, udělil mu král jen titul dvorního lékaře, dal mu řád zlaté punčochy a propustil ho milostivě.
Jiřík vykročil a za nedlouho už byl v říši Nerovnosti. Hned šel do hradu a král se ho vyptával, jak pořídil.
..Pane králi, doktor Sluníčko vzkazuje, že je princ pořád zavřen. Máte mu dovolit, aby nejkrásnější růži z královské zahrady donesl princezně do říše Rovnosti; to že prý mu udělá tuze dobře, a on se opět uzdraví".
Král byl spokojen, dal Jiříkovi měšec dukátů a řád stříbrné mouchy, jmenoval jej svým zdravotním radou a propustil ho milostivě domů.
Jiřík šel dále, až přišel do říše Rovnosti. Král se hned. ptal, co říkal doktor Sluníčko.
,,Doktor Sluníčko pravil, že ve vaší říši není prince. Až prý přijde ten pravý princ, uzdraví se princezna“.
„A jak poznáme, který je ten pravý?" zeptal se král.
,,Poznáte ho podle růže, kterou přinese princezně", odvětil Jiřík.
Král byl spokojen. Daroval Jiříkovi měšec dukátů, řád bronzové tabatěrky a jmenoval ho svým královským kurýrem. Potom ho milostivě propustil a půjčil mu ze zvláštní milosti zlatý svůj kočár, aby ho dovezl k mamince.
To lidé otvírali oči, když uviděli ujíždět do vsi zlatý kočár a v něm mezi měšci dukátů Jiříka! Nikdo ho nemohl ani poznat a všichni před ním uctivě smekali.
Ještě větší poplach byl v chalupě Jiříkovy matky, když kočár vjel do dvora. Matka leknutím div neumřela a bratři byli by dvéře vyvrátili, jak se hrnuli na dvůr.
Jiřík vstoupil do světničky, objal matku a políbil ji.
Pak jí podal ze své lahvičky kapku. Matka hned pocítila, jak jí nemoc z těla prchá a zdraví se vrací. Jiřík obdaroval kočího i lokaje a každému z bratří svých dal měšec dukátů.
A nyní měli všichni dost a žili spokojeni, dokud neumřeli.

Podle S. Miloty


Reklamní sdělení:
Připutoval pan Sluníčko i nad Váš dům a svítí Vám na hodovací stůl? Zkuste naše polohovací stínící plachty. Jsou moc hezké a kvalitní :)
Hodnocení: 
Average: 3 (77 hlasů)

Přidat komentář

Filtered HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Plain text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.