U tichého zálivu mořského na severu stála rybářská chatrč, jejíž majetník jmenoval se Jansen. Chudý ten rybář měl jedinou dcerušku Magdu.
Magda milovala jednotvárné, skalnaté pobřeži, milovala krásné moře; ještě větší láskou však Inula ke svým rodičům. Ač byla ještě věku útlého, přec jen její bystrý rozoumek chápal, že jejím rodičům nedaří se tak dobře, jako bohatému Kristianovi.
Kristian měl veliký dům, nepracoval, jenom dohlížel a poroučel. V jeho domě bylo tolik krásných věcí, v jeho kuchyni strojily se lahůdky. Loďař, jeho manželka i jejich dítky nosili vždy nejlepší oblek, jímž odlišovali se od ostatních obyvatelů tohoto přímoří.
Magda neznala závisti. Přece však někdy zatoužila, aby její rodiče dočkali se jednou většího pohodlí a blahobytu. Vždyť ubozí, tolik se plahočili, aby opatřili nejnutnějšího pro domácnost!
Otec vydával se často v nebezpečí života, kdykoli vyjel se svou lodicí a svými sítěmi na šíré moře, kde někdy z nenadání propuká hrozná bouře. Co slz už prolila, kolik vroucích modliteb vyslala s matkou k Bohu za takové nepohody, aby tatíček šťastně se k nim vrátil!
A matička také byla stále zaměstnána: prací v domácnosti, spravováním sítí i posluhováním v domě bohatého loďaře Kristiana.
Kdysi vyběhla Magda k moři, aby si tam pohrála. Byl krásný den, hladina vody leskla se jako obrovské zrcadlo. V dáli bělaly se plachty lodic. Jedna patřila jejímu tatíčkovi.
Magda vynesla z chyšky otcův dřevák, jenž tak často byl jí lodičkou. Uvázala k němu provaz, bosýma nožkama vstoupila do vody a po mělčině přecházela sem a tam táhnouc za sebou svou lodičku.
Pojednou cosi vymrštilo se z vody, ozvalo se plesknutí – “Iodička” se zakolisala, a Magda s údivem pohližela na zelenou žabku, která si usedla na dřeváku.
Dívka se usmála a řekla:
,,Budu tě vozit, milá žabičko!”
A skutečně uvedla dřevák do pohybu – a ku podivu! Žabka se ani nehnula. Znala Magda plachost těchto skokanů, kteří se lekají každého šustu, a kteří před člověkem ihned prchaji. Bylo jí tedy s podivem, že tato žabka se jí nebojí. Snad byla velice unavena, anebo chorá, či snad zalíbila se jí tato nezvyklá plavba po moři? Setrvala na dřeváku a neseskočila s něho, ani když Magda začala jásati a když v běhu dřevák táhla rychle za sebou.
Konečně dřevák narazil na kámen, převrhl se a žabka zača a plavat v jasné vodě. Magda chtěla si s ní ještě pohrát.
Chytne ji a znovu po sad na loďku – myslila si doufajíc ve své dětské prostotě, ze žabka ji bude poslušna.
Sehnula se tedy a prudce ponořila ruku do vody.
Místo žabky však nabrala hrstku jemného písku. A když jej sypala zase do vody, něco skulilo se do dřeváku, jenž právě připlul až k jejím nožkám. Magda vyňala z dřeváku dosti velkou, jako mléko bílou a lesknoucí se kuličku. Zalíbila se jí a proto ji uschovala v kapse.
A když si s ní po návratu otcově začala doma hráti, seznal rybář s úžasem, že je to drahá perla.
Prodal ji, obdržel mnoho peněz – a potom bylo po bídě!
Přání malé Magdy se splnilo.