Rezka na cestách

Veveřice Rezka vyslechla kdysi hovor dvou pocestných, kteří se usadili ve stínu lesa. Povídali si navzájem, co všechno na svých cestách viděli a zažili.

Rezku už dávno omrzel jednotvárný, temný les. Bylo tam sice dosti potravy, avšak málo zábavy, leda že se mohla prohánět s družkami po stromech. Zatoužila spatřit klidné vísky, úrodné lány polí, lučiny, zahrady, potoky, rybníky, řeky, veliká města; zatoužila poznat, jak žijí lidé v obydlených místech.

Rozhodla se tedy, že se dá na cesty.

Když svůj úmysl prozradila svým družkám, všechny jí domlouvaly, aby neopouštěla svého rodného místa, hostinného lesa, aby se nepouštěla do neznámých končin.

Rezka však nedala jinak, a že přece půjde. A šla. Krátce se s nimi rozloučila; potom vyšplhala se na vrchol nejvyššího stromu a zahleděla se do dáli, kde vystupovaly vysoké hory. Za těmi horami je snad ten jiný, zajímavý svět, o kterém ti pocestní si vyprávěli.

Hned zaměřila v tu stranu. Mrštně skákala se stromu na strom, až dostala se na pokraj lesa. Odtud už viděla nepřehlednou rovinu, která byla všecka pokryta bujnou zelení. Na úpatí hor rozkládaly se malebné vesničky.

Tam se podívá Rezka nejdříve, a potom přeběhne ty vysoké vrchy jakoby nic.

Čiperně spustila se po kmeni vysokého stromu, v jehož stínu rostly tři houby muchomůrky. Nevšímajíc si na pohled krásných, však jedovatých hub, vklouzla do trávy.

Líbilo se jí tu velice. Nebylo zde ustavičného šera jako v lese. Nad ní klenula se jasná, modrá obloha se zářivým sluncem, a to slunce tak mile prohřívalo vzduch. Ve vzduchu hemžilo se bzučícími muškami a broučky.

Rezka hopkovala travou, obdivovala se pestrým kvítkům; v lese jich nikdy neviděla. Dívala se na motýlky, pozorovala zelené ještěřice, vyhřívající se na výsluní. Bylo ji tak volno, tak blaze v tom jasu, teple a šumotu.

Dál a dále ubíhala veveřice. Už slyšela jásavé hlasy dětí, které si hrály za vesnici. Znala děti, neboť je často vídala z úkrytu na stromech, když zaběhly do lesa na jahody nebo na houby.

Vtom zazněl nedaleko zuřivý štěkot psa. Veverka se ulekla a po dávném zvyku vymrštila se do výše. Avšak běda, nebylo tu stromu, jenž by jí byl poskytl ochrany!

Dala se tedy na útěk. Ale s hrůzou seznala, že pes ji pronásleduje. Bylo to veliké, černé psisko; několikrát zahlédla v otevřené jeho tlamě lesknoucí se zuby. Dostane-li se do tesáků, zle jí bude!

Ve hrozné úzkosti své vklouzla do díry v zemi do opuštěného brlohu křečkova. Tam přikrčena naslouchala štěkotu psa, jenž očichával otvor a posléze začal zemi rozhrabovati. Rezka couvala do podzemí — pojednou
však nemohla už dále. Doupě křečkovo bylo tu zasypáno.

Veverka trnula strachem, že ji zde pes konečně dostihne. Vtom ozvalo se pronikavé hvizdnutí – veverka slyšela, kterak pes se vzdaluje.

Oddechla si, však neodvážila se opustiti svůj úkryt. Přespala v něm noc.

Ráno vylezla a ohlížela se po potravě. Však nikde nenalezla jediného semene. Aby se vrátila do lesa, na to nechtěla ani pomyslit; vždyť by se jí družky vysmály, že tak brzy znechutilo se jí cestování. Brala se tedy k vesnici doufajíc, že v některé zahradě nalezne chutné jadérko.

Vtom uzřela několik hochů, kteří se povalovali v trávě. Jeden ji zahlédl.

,,Veverka!” vykřikl, a již byli všichni na nohou.

Rezka se obrátila a uháněla odtud. Hoši ji pronásledovali, házejíce po ní kamením. Jedním byla citelně zraněna. Sotvaže dostihla lesa, všecka udýchána ukryla se v koruně stromu.

Když ji později družky uviděly, jedna řekla: „Poznala jsi, že všude dobře, doma nejlépe !”


Vydáno

V pohádce je: