Byli dva mladí lidé a měli se rádi. Ona byla jako holubička, on jako sokolík. Jeho jmenovali Jeník, ji Hanuška. Hanuščin otec byl bohatý zeman, Jeníkův otec byl chudý pastýř. Ale z toho si Hanuška nic nedělala, třebas byl Jeník chudý, jen když byl šumný. ,,Ale co tomu otec řekne?”
Jednoho dne ustrojil se Jeník pěkně a šel k zemanovi zeptat se ho, dá-li mu Hanušku za ženu. Zeman ho vyslechl a pak mu takto pravil: ,,Poslyš, Jeníku: chceš-li mou dceru mít, jdi se napřed zeptat Sluncepána, proč nesvítí a nehřeje v noci jako ve dne, a Měsícpána, proč nehřeje a nesvítí ve dne jako v noci. Když ti povědí, přijdi zase, a dám ti svou dceru i všecko bohatství”.
Když to Jeník uslyšel, posadil si širák na stranu, rozloučil se s Hanuškou a dal se na cestu k Sluncepánu. Šel přes hory, doly, pláně a lesy, až přišel do dědiny, kde byla veliká nouze o dobrou vodu. Ptali se Jeníka, odkud a kam jde, a slyšíce, že jde k Sluncepánu a k Měsícpánu, prosili, aby se také zeptal Sluncepána na jejich studni, proč tak dobré vody nedává, jako dávala. Jeník slíbil, že na ně nezapomene, a šel zase dále.
Po dlouhé cestě přišel konečně k Sluncepánu. Když k němu přicházel, byl právě na východě.
,,Hej, počkej, mám se tě něco zeptat!” volal Jeník.
,,No, honem pojd’, – vždyť já musím celý svět obchodit!” odpověděl Sluncepán.
Jeník si pospíšil a když byl u Sluncepána, ptal se ho: A proč ty nehřeješ a nesvítíš v noci jako ve dne?”
,,Kdybych svítil a hřál v noci jako ve dne, musela by země vyhořet”, odpověděl Sluncepán.
Jeník ptal se ho ještě na vodu, ale Sluncepán mu odpověděl, to že bude věděti bratr Měsíček.
Jeník šel zase dále, až Měsícpána potkal.
,,Hej, Měsíčku, počkej, mám se tě něco zeptat!” volal naň zase Jeník.
,,Nuž, honem mluv, svět mne čeká”, odpověděl Měsíček a pozastavil se.
,,Proč ty, měsíčku, nesvítíš ve dne jako v noci, proč nehřeješ?” ptal se Jeník.
,,Kdybych já svítil ve dne jako v noci, nebylo by úrody; já nehřeju, ale zemi rosu dávám, aby bylo božího požehnání”, odpověděl Měsícpán a chtěl dále. Ale Jeník ho ještě zadržel, vyzvídaje, proč v oné dědině tak dobré vody nemají, jako mívali.
,,To je proto, že tam, kde voda vyvírá, kámen leží a pod tím kamenem veliká žába, která ustavičně vodu kalí a špatí. Ať kámen vylomí, žábu zabijou a budou míti vodu dobrou, jako mívali”.
Po těch slovech spěchal Měsíček rychle dále, a Jeník ho již nezdržoval. Věděl, co vědět chtěl, dal se tedy na cestu k domovu.
Když ho lidé v oné dědině, kde dobré vody neměli, přicházet viděli, běželi mu v ústrety, žádostivi jsouce zvědět, jakou zprávu jim přináší. Jeník šel s nimi ke studni a vše jim pověděl, co dělati mají: vskutku našli tu žábu pod kamenem sedět, která dobrou vodu kalila. Zabili ji, a voda byla zase tak dobrá, jako před tím bývala.
Bohatě ode všech obdarován šel Jeník dále. Hanuška nevěděla, co má radostí počít, když se jí šohaj vrátil. Byla již všecka utrápena po něm. Ale otec její nebyl rád, byl se nadál, že se s Jeníkem již neshledají; proto právě ho k Sluncepánu poslal; myslel, že ho sežehne.
Ale Jeník se vrátil zdráv a mnoho moudřejší; vědělť, proč nesvítí a nehřeje Slunce v noci jako ve dne, a Měsíc proč nehřeje a nesvítí ve dne jako v noci; přinesl s sebou bohatství více, než sám zeman měl. K tomu byl pěkný, švarný šohaj; Hanuška nechtěla za jiného jíti, jen za něho.
Co měl starý otec říci?
Neříkal nic a Jeník vzal si Hanušku. Bylo hlučné veselí; kaše s medem bylo tolik, až přetékalo, a muziky, až se hory rozléhaly.