Jeník vyšel si na louku. Brzy zahlédl několik bělásků. Pustil se za nimi, chtěje některého lapit pod klobouček. Však motýlkové byli chytřejší než on, všichni mu uletěli.
Pojednou uzřel Jeník na květu velikého, krásného motýle žluté barvy, jehož zadní křidélka podobala se ocásku vlaštovky.
,,Otakárek!” zašeptal Jeník a oči se mu zaleskly. ,,Toho musím dostat!”
Tiše plížil se k motýlkovi, drže v ruce klobouk.
Motýl se ani nepohnul.
Již byl Jeník u něho a teď prudce přiklopil klobouk na rostlinu.
,,Mám jej!” zajásal.
Zvolna zdvihl klobouk při jedné straně, aby mohl otakárka chytit rukou.
Vtom však něco vzlétlo do výše – otakárek!
Rozmrzelý hoch pustil se za ním. Umínil si, že otakárka přec jen musí polapit!
Však motýl si s ním jenom pohrával. Chvílemi spustil se na květinu nebo do trávy: jakmile však hoch se k němu přiblížil, už byl zase ve vzduchu.
Tato honba trvala dosti dlouho. Jeník nechtěl ustati v pronásledování, dokud motýl nebude jeho.
Konečně dostal se k plotu, jenž běžel nedaleko osamělého stavení, stojícího při břehu řeky.
Tam se otakárek vznesl do značné výše. Smutně pohlížel za ním Jeník, když motýl zaletěl za řeku.
Zbytečně se upachtil, motýle už nepolapí!
Ze stavení vyběhlo děvče. Jeník ji znal, ona jeho také. Byla to Bětuška Kopřivová, a chodila do téže školy jako Jeník. Dívce neušlo, že Jeník je všecek udýchán.
„Tys někoho honil, vid?” otázala se káravě. Znala jeho bujnou povahu.
,,Honil jsem otakárka!” doznal hoch.
Vtom Bětušku doma volali. Odběhla.
Jeník se také vzdálil.
Když asi za hodinu přišel domů, spatřil ve světnici Bětuščinu matku. Vykládala cosi jeho matce.
Paní Svobodová zamračila se na synka.
„Počkej, až přijde tatínek, budu mu na tebe žalovat!” pohrozila mu.
Jeník vzhlédl k ní s údivem. Nebyl si vědom nijakého provinění.
,,Prosím vás, paní Svobodová“, ozvala se Bětuščina matka, ,,panu Svobodovi raději ničeho neříkejte! Myslím, že dostačí, když Jeníkovi domluvíte!”
„Ale vždyť já jsem nic neudělal!” zvolal hoch plačtivě.
„Ještě budeš zapírat?” zvolala matka přísně. „Tuhle paní Kopřivová žalovala mi, že jsi honil jejího synáčka.
Přiběhl domů s pláčem, všecek uřícen; že prý jej honil nějaký chlapec. On tě sice nezná; ale Bětuška povídala, žes to byl ty!”
,,Já ne, maminko!” hájil se hoch.
,,Sám jsi povídal naší Bětušce”, ozvala se paní Kopřivová, ,,že jsi honil našeho Otakárka !”
,,Já?” divil se hoch. Najednou se mu rozbřesklo.
Zasmál se. „Už vím! Bětuška mi špatně rozuměla! Honil jsem ovšem otakárka, byl to však otakárek motýl!”
A když za chvíli přišla sem Bětuška s malým bratříčkem a Otakárek řekl, že Jeník není ten chlapec, který jej honil, pochopily obě matky, že se tu stal omyl – a chutě se tomu zasmály.
Nazejtří honil Jeník skutečného Otakárka, když si hráli na honěnou v jejich zahradě.