Hrála si Anička na louce míčem. Byl to pěkný míč – dárek tatíčkův; střídaly se na něm pruhy červené s modrými. Míč byl velice pružný; když jej Anička hodila na zemi, vymrštil se do značné výše, a když zase dopadl, ještě dlouho hopkoval.
Anička pobíhala po pěšině, vyhazovala míč do vzduchu a zase jej chytala. Anebo zase udeřila jím o zemi, a když vyskočil, dlaní jej rychle srážela. Míč někdy zakulil se do trávy; děvče však jej vždy zase nalezlo.
Posléze vymrštila jej do značné výše a tleskajíc rukama čekala, až spadne, aby jej zachytila. Míč však snesl se k zemi dosti daleko od místa, kde stála, odrazil se o kámen a v dlouhém oblouku zapadl do trávy.
Anička se tam rozběhla, aby jej vyhledala. Však míče již neuzřela !
Dlouho bloudila v trávě, upírajíc oči k zemi.
Chvílemi zahlédla něco modrého nebo červeného; a hned tam radostně pospíšila domnívajíc se, že je to její míč.
Vždy však byla zklamána. Zmýlila ji skupina modře nebo červeně kvetoucích rostlin.
Posléze s pláčem vracela se domů. Pověděla rodičům o své nehodě. Tatínek vydal se s ní na louku, aby se pokusil míč vyhledati. Však Anička nedovedla se rozpomenouti, ve kterých místech se jí ztratil.
Tatínek utěšil zarmoucenou dívčinu, že jí koupí jiný míč, až zase pojede do města. To však nebude tak brzy! Město bylo značně vzdáleno, a tatínek tam nepojede dříve, až o výročním trhu. A do té doby jest ještě dlouho!
Mrzelo Aničku, že ji nehoda připravila o milou zábavu s míčem…
Když po několika dnech zavítala s tatínkem do vesnice, zahlédla hocha, jenž vyhazoval do výše míč, červeně a modře pruhovaný.
,,To je můj míč!” zvolala Anička.
Tatínkovi zdálo se, že je to skutečně týž, který byl dcerušce přivezl z města.
,,Hochu, odkud máš ten míč?” otázal se pan Janota, otec Aniččin.
,,Nalezl jsem jej na louce; byl zapadlý v jamce”, upřímně doznával chlapec.
,,A teď myslíš, že patří tobě?” zkoušel jej pan Janota.
Hoch zavrtěl hlavou: ,,Babička povídala, že si smím míčem pohráti, dokud se nenajde, komu se míč ztratil”.
,,Ty bys jej tedy vrátil?
Hoch přikývl.
,,Je to můj míč!” nedovedia již mlčeti Anička. ,,Ztratila jsem jej na louce!”
Hoch smutně zahleděl se na míč a potom jej podal dívce; ta měla velikou radost, že se zase shledala s milou hračkou.
Pan Janota vyptával se nyní chlapce. Zvěděl, že se jmenuje František, že je sirotek a bydlí u dědečka a babičky, kteří obývají malou chaloupku u kapličky.
Pan Janota pohladil hocha a potom odcházel s dceruškou, jež cestou stále pohazovala míčem, vesele si poskakujíc a prozpěvujíc.
Mimo očekávání bylo panu Janotovi za důležitou záležitostí jeti do města v době nejbližší. Když se vrátil, přivezi dcerušce pěknou knížku. Potom vyzval Aničku na procházku. Zabočili k chaloupce u kapličky a zahlédli venku Františka.
Pan Janota vyňal z kapsy – červenobílý míč a podal jej překvapenému hochovi.
,,Abys měl také nějakou zábavu! Jen vezmi – je tvůj!” řekl pan Janota a kvapně odcházel s Aničkou, jež upřímně přála sirotkovi daru tatíčkova.